Chtěla jsem jen zalít květiny a podívat se, jestli kočky zase něco nerozházely. Nic víc. Obyčejný začátek dne.

Jenže sotva jsem otevřela branku, udeřil mě do nosu odporný zápach.

Byl tak silný, že se mi okamžitě sevřel žaludek. V ústech jsem cítila kovovou pachuť a v hrudi nepříjemný tlak. Udělala jsem pár kroků vpřed — a najednou jsem zůstala stát jako přimrazená.

Vedle záhonu, přímo na zemi, něco leželo.
A nebylo to nehybné.

Byla to načervenalá, slizká hmota, lesklá a vlhká, jako by byla obrácená naruby. Povrch měl nepravidelný tvar a působil až znepokojivě živě. Zápach připomínal rozkládající se maso, přesně ten typ pachu, který člověk cítí u mrtvého zvířete ponechaného na slunci. Instinktivně jsem ustoupila. Srdce mi bušilo zběsile.

Hlavou se mi honily děsivé myšlenky.

Co to je?
Larva?
Parazit?
Něco, co sem vůbec nepatří?

Přísahala bych, že se to jemně pohybovalo. Ne prudce, ale pomalu, skoro rytmicky. Jako by to pulzovalo. Přes tělo mi přeběhl mráz. Vytáhla jsem telefon, rychle pořídila pár fotografií a s odporem ustoupila dál.

Ten zápach mě pronásledoval ještě doma.

Okamžitě jsem začala hledat odpovědi na internetu. Do vyhledávače jsem napsala:
„červená slizká hmota silný zápach hniloby“.

Čekala jsem jednoduché vysvětlení. Červa. Odpad. Obyčejnou houbu. Ale první informace mě naprosto ochromily.

„Nejde o zvíře ani larvu. Jedná se o vzácný a mimořádně odpudivý druh houby.“

Houba?

Zírala jsem na obrazovku a nechápala. To, co jsem viděla, vypadalo příliš jako maso. Příliš živě. A ten zápach… ten byl nepřirozený.

Dočetla jsem se, že se jí přezdívá „mrtvolná houba“. Objevuje se náhle, často během jediné noci. Večer je půda čistá — a ráno tam leží ona. Rudá, slizká, odporná. Její zápach je záměrný. Napodobuje rozklad masa, aby přilákal mouchy a jiné hmyzí mrchožrouty.

Ti na ni usedají.
Lezou po ní.
A roznášejí její výtrusy dál.

I můj dvůr se stal součástí tohoto procesu.

Opatrně jsem se vrátila ven a všimla si další znepokojivé věci. Kolem už kroužily mouchy. Velké, černé, neodbytné. Přesně ty, které se objevují u mrtvol. Sedaly na tu hmotu, na chvíli v ní mizely a pak znovu odlétaly.

Na okamžik jsem měla pocit, že se povrch jemně stahuje a roztahuje. Vím, jak to zní. Ale vypadalo to jako živá tkáň. V hlavě se mi okamžitě vybavily hororové filmy, kde všechno začne jedním podivným objevem.

Udělalo se mi nevolno. Točila se mi hlava.

Později jsem narazila na ještě děsivější svědectví. Lidé psali, že se tato houba často objevuje v půdě plné rozkládající se organické hmoty. Někdy dokonce na místech, kde byla v minulosti pohřbena zvířata. Někteří tvrdili, že po jejím výskytu trpěli bolestmi hlavy, vyčerpáním a nočními můrami.

A tehdy mě napadla otázka, která mě vyděsila nejvíc:

Co tu bylo dřív, než jsme dům koupili?
Co všechno tahle země pamatuje?

Zavolala jsem známému zahradníkovi. Vyslechl mě a pak tiše řekl:
„Nedotýkej se toho holýma rukama. Některé tyhle houby mohou být toxické. A pokud se objevila, znamená to, že s půdou není něco v pořádku.“

Ta věta mi zněla v hlavě ještě dlouho.

Není v pořádku.

Nasadila jsem rukavice, respirátor a vzala lopatu. Když jsem se pokusila tu hmotu odstranit, táhla se a lepila, jako by se nechtěla pustit země. Zápach zesílil. Slzely mi oči a musela jsem se několikrát zastavit.

Když se mi ji nakonec podařilo zakopat hluboko, zůstala jsem stát v tichu. Dvůr už nepůsobil stejně. Jako by ztratil pocit bezpečí.

Tu noc jsem nespala.

Zdálo se mi, že znovu otevírám branku a celý dvůr je pokrytý rudými, pulzujícími útvary. Vylézají ze země, zpod domu, ze všech stran. A ten zápach byl všude.

Ráno jsem šla zkontrolovat, jestli je pryč. Země vypadala klidně.
Až podezřele klidně.

Ale jedno už vím jistě:
když se něco takového objeví u vašeho domu, není to jen náhoda.
A já doufám, že se to už nikdy nevrátí.