Průsvitná, rosolovitá hmota se začala pozvolna měnit. Nebyl to náhlý pohyb ani prudká reakce, spíš tiché, znepokojivé probouzení. Povrch se lehce zachvěl a uvnitř se cosi pohnulo. Drobné tmavé tečky, které jsme ještě před chvílí považovali za obyčejné vzduchové bubliny, se daly do pohybu a vytvořily podivně pravidelný vzor. Cítila jsem, jak mi po rukou přeběhl mráz.

„Vidíš to taky?“ zašeptala jsem, přestože pláž byla úplně prázdná.

Instinktivně jsme ustoupili. Srdce mi bušilo, jako bychom právě unikli něčemu velmi nebezpečnému. Na okamžik jsem měla chuť se otočit a odejít, zapomenout, že jsme to kdy viděli. Ale zvědavost zvítězila.

Dřepli jsme si do písku a sledovali objekt už jen z dálky, bez dotyku. A tehdy nám začalo docházet, že to rozhodně není obyčejný pozůstatek, který vyplavilo moře.

Nebyl to odpad.
Nebyl to rozpadlý kus živočicha.
A rozhodně to nebylo neškodné.

Bylo to ucelené.
A především — nevypadalo to mrtvě.

Okamžitě jsem napsala známé, která studovala mořskou biologii. Poslala jsem jí fotografii a krátkou zprávu: „Našli jsme to na pláži. Víš, co to je?“

Odpověď přišla téměř hned:
„Kde přesně jste? Hlavně se toho už ani nedotýkejte.“

Stáhlo se mi hrdlo.

Když mi zavolala, její hlas byl vážný a napjatý. Vysvětlila, že to není medúza ani řasa. Podle všeho šlo o shluk jiker mořského predátora — vzácného a potenciálně nebezpečného druhu, který se normálně u pobřeží vůbec nevyskytuje.

Tyto průhledné, želatinové struktury fungují jako přirozený inkubátor. Uvnitř se vyvíjejí desítky, někdy i stovky zárodků. V určité fázi pak reagují na teplo, pohyb a slanou vodu.

Právě proto hmota ožila ve chvíli, kdy jsme ji ponořili zpět do moře.

Jenže to nebylo to nejděsivější.

Dodala, že podobné nálezy se v posledních letech objevují stále častěji na místech, kde dříve vůbec nebyly zaznamenány. Oteplování oceánů, narušená rovnováha ekosystémů a úbytek přirozených predátorů nutí některé druhy posouvat se blíž k pobřeží — a tím i k lidem.

„Kdyby se ten obal poškodil, když jste to drželi v ruce,“ řekla tiše, „mohlo to dopadnout opravdu vážně.“

Chvíli jsem váhala, než jsem se zeptala na podrobnosti. A když jsem se zeptala, litovala jsem.

Některé mořské organismy totiž uvolňují toxické látky už ve stádiu vývoje. Jiné mohou vyvolat silnou alergickou reakci, chemické popáleniny nebo těžké podráždění kůže. A to vše bez bodnutí či kousnutí — stačí pouhý dotek.

Stáli jsme mlčky a dívali se na tu téměř krásnou, průsvitnou hmotu, která nám ještě před půlhodinou připadala jen jako zvláštní kuriozita. Teď jsme si ale uvědomovali, že jsme drželi v rukou něco, co nemělo přijít do styku s člověkem.

Pomocí klacku jsme nález opatrně posunuli zpět do vody a odešli co nejdál. I později jsem měla zvláštní pocit na dlaních, přestože jsem si ruce několikrát důkladně umyla. Jako by se ten dotek odmítal vytratit z paměti.

Doma jsem začala hledat další informace. A čím víc jsem četla, tím větší úzkost jsem cítila. Lidé po celém světě nacházejí na plážích podobné želatinové útvary, pletou si je s medúzami, odpadem nebo dokonce hračkami, berou je do rukou, fotografují se s nimi, dávají je dětem…

A pak přichází bolest, otoky, návštěvy pohotovosti. V některých případech i trvalé následky.

Nejzrádnější na tom všem je, že tyto útvary vypadají zcela neškodně. Jsou průhledné, lesklé, téměř estetické. Nic nevaruje před nebezpečím.

Od té doby se na moře dívám jinak. Už to není jen místo klidu a krásy, ale živý a proměnlivý svět, který se mění rychleji, než si dokážeme připustit.

A pokud někdy na pláži narazíte na něco podivného — rosolovitého, průsvitného, dokonce lákavého — nedotýkejte se toho. Nezkoušejte to. Neriskujte.

Protože někdy se za nevinným vzhledem skrývá realita, ze které mrazí. A my jsme se o tom přesvědčili až příliš zblízka.