Hrnek jí vyklouzl z ruky a s tupým nárazem se roztříštil o dlažbu.

„To musí být nějaký omyl…“ zašeptala, ale hlas se jí třásl.

Policista zůstal klidný.
„Není to omyl, paní. Dostali jsme oznámení. Potřebujeme vám položit několik otázek.“

Stála jsem opodál a svírala v dlaních zbytky látky – to, co ještě včera představovalo mé vzpomínky, mou bolest i mou lásku. V uších mi hučelo, ale právě v té chvíli jsem poprvé uviděla v Carliných očích strach. Skutečný, nehraný strach.

„Na to nemáte právo…“ začala, jenže druhý policista už vstoupil dál do domu.

„Máme,“ odpověděl věcně. „Jedná se o úmyslné poškození cizího majetku a neoprávněné nakládání s věcmi zesnulé osoby.“

Carla se ke mně prudce otočila.
„Ty… tys je zavolala?“

Pomalu jsem zvedla hlavu.
„Ne. Já jsem jen řekla pravdu.“

Její rty se stáhly do tenké čáry. Už už chtěla vypálit něco krutého, ponižujícího – jako vždycky. Ale nedostala k tomu příležitost.

„Včera nás kontaktoval advokát,“ pokračoval policista. „Zastupuje zájmy nezletilé osoby. A zároveň i zájmy zesnulého pana Millera.“

Carla se zhroutila na židli.
„Jaký advokát?“ vydechla.

Zavřela jsem oči a v hlavě mi zazněl otcův hlas – klidný, pevný: „Buď vždycky upřímná. A nikdy nedovol, aby tě někdo zlomil.“

Můj táta nebyl naivní. Věděl, s kým žije. Půl roku před smrtí změnil závěť. Já o tom neměla tušení. Carla už vůbec ne.

Advokát si mě našel sám. Když mi ukázal dokumenty, podlomila se mi kolena. Dům. Účty. Osobní věci. Všechno odkázal mně. Carlě zůstalo jen dočasné právo bydlení. A ona si velmi dobře uvědomovala, že jakékoli ničení majetku ji může stát úplně všechno.

„Vyhodila jste věci zesnulého bez souhlasu dědičky,“ řekl policista. „Navíc jste úmyslně zničila předmět, který měl pro ni osobní i materiální hodnotu.“

„Byly to jen hadry!“ vybuchla Carla. „Jaký majetek?!“

Udělala jsem krok vpřed.
„Byly to otcovy kravaty. Některé měl víc než deset let. Nikdy vám nepatřily.“

Místnost se ponořila do ticha. Dokonce i hodiny na zdi jako by přestaly tikat.

„Budete muset jet s námi,“ oznámil policista.

„Za co?!“ vykřikla hystericky. „Kvůli kusům látky?!“

Podíval se na ni pozorně.
„Nejen kvůli nim. Chceme si s vámi promluvit i o dalších stížnostech. Sousedé. Křik. Psychický nátlak. Vyhrožování nezletilé osobě.“

Carla se na mě podívala. V jejích očích už nebylo pohrdání. Jen panika.
„Tohle ti projde draho,“ zašeptala.

Neodpověděla jsem.

Když se za ní zavřely dveře, dům se konečně ponořil do ticha. Ale bylo jiné než dřív. Ne prázdné. Ne dusivé. Spíš jako úleva, jako hluboký výdech po dlouhé době.

Sedla jsem si na podlahu a rozložila před sebe kravaty. Roztrhané. Zničené. A přesto pořád voněly po tátovi.

Na maturitní ples jsem ten večer nešla. Zůstala jsem vzhůru až do svítání a sukni znovu sešívala. Každý steh bolel, ale zároveň mi dodával sílu. Plakala jsem. A přesto jsem se usmívala. Protože jsem věděla, že to nejdůležitější mi vzít nedokázala.

O měsíc později musela Carla dům opustit. Znovu byl můj. Náš.

Na ples jsem nakonec šla. Ve stejné sukni. Nebyla dokonalá, švy byly vidět. Ale nikdo se na ně nedíval. Dívali se na mě.

„To je silný příběh,“ řekla mi tiše jedna žena.

Přikývla jsem.
„To není jen sukně. To je můj táta.“

Někteří lidé si myslí, že když zničí vzpomínky, zvítězí. Ale vzpomínky nejsou látka. Nedají se roztrhat.

Carla to nikdy nepochopila. Já ano. A už nikdy nedovolím, aby mi někdo řekl: „Je mrtvý. Smiř se s tím.“

Protože láska neumírá. A spravedlnost někdy přijde právě ve chvíli, kdy ji čekáme nejméně.