Asfalt byl po nočním dešti kluzký, vzduch mi pálil v plicích, ale zastavit se nepřipadalo v úvahu. Baxter uháněl přede mnou a každých pár kroků se ohlížel, jako by se ujišťoval, že jsem stále s ním, že jsem to nevzdala. V jeho pohybech byla neochvějná jistota — jako by přesně věděl, kam mě vede.

Opustili jsme naši ulici a dorazili k silnici táhnoucí se podél lesa. Tam to bylo. Ten prokletý úsek. Zatáčka, kterou jsem se už dva týdny marně snažila vymazat z paměti. Žila ve mně jako otevřená rána, která se odmítala zahojit.

Když jsem spatřila ohnutá svodidla a tmavé stopy na vozovce, podlomila se mi kolena. Baxter se zastavil. Opatrně položil žlutý svetr na zem a začal hrabat v hlíně u krajnice. Tichounce kňučel — ten zvuk byl bolestně lidský.

„Ne… prosím… ne tady…,“ zašeptala jsem.

Klekla jsem si vedle něj. Ruce se mi třásly, ale začala jsem kopat spolu s ním, aniž bych věděla proč. Půda byla měkká, jako by ji někdo nedávno rozryl. Prsty mě bolely, nehty se lámaly — a pak jsem ucítila něco pevného.

Byla to malá krabička s barvami. Poznala jsem ji okamžitě. Lily na víko nalepila zlatou hvězdu. Uvnitř byly její kresby. Zmačkané, ušpiněné od hlíny, ale zachované. Domek. Slunce. My tři a Baxter vedle nás — všichni s úsměvem. Na posledním obrázku stálo dětským, nejistým písmem:
„Mami, když ti bude smutno, podívej se sem.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Vykřikla jsem. Byl to křik, který jsem v sobě dusila od dne nehody. Přitiskla jsem krabičku k hrudi a kolébala se u silnice jako ztracené dítě. Baxter si sedl ke mně a položil mi hlavu na kolena.

Tehdy mi to došlo. Ten den tam byl. Po nehodě se vytrhl z vodítka a utekl. Mysleli jsme si, že utekl strachy. Ale neutekl. Vrátil se. Našel to, co po Lily zůstalo. Schoval to. Hlídal. Celé dva dlouhé týdny.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Když jsem se konečně vrátila domů, slunce už zapadalo. Dům byl stále tichý, ale to ticho už nebylo prázdné. Nebylo mrtvé.

Večer jsem rozložila Lilyiny kresby na stůl, přesně tam, kde dřív ležely její pastelky. Poprvé po dlouhé době jsem plakala nejen bolestí, ale i láskou. Láskou, která nezmizí, ani když se svět rozpadne.

Manžel stál za mnou mlčky. Když jsem mu kresby ukázala, odvrátil se a poprvé od nehody se rozplakal. Seděli jsme vedle sebe, drželi se za ruce — a bezedná propast mezi námi se zdála o něco menší.

Lily se nevrátí. Nikdy. Nic to nezmění. Ale v ten den jsem pochopila, že nám nezanechala jen bolest. Zanechala nám znamení. Připomínku. A věrného psa, který byl silnější než lidské zoufalství.

Někdy nás z nejhlubší temnoty zachrání ti, od kterých to čekáme nejméně. A láska — i křehká, i přerušená příliš brzy — si vždycky najde cestu zpět.