V poště žádná gratulace.
Telefon ani jednou nezazvonil.
Žádná zpráva, žádné „všechno nejlepší“, ani omylem vytočené číslo.

Jen tichý, studený ranní vzduch v malém pokoji nad starým železářstvím, které už před lety zavřelo. Majitel mi drží nízký nájem – možná z vděku, protože jsem mu minulou zimu opravil topení, když už to vypadalo, že mu zamrzne celý byt.

Můj pokoj je prostý: úzká postel, rychlovarná konvice a jedno okno s výhledem na ulici.
To okno je vlastně mé spojení se světem. Sedávám u něj a sleduji autobusy, jak se loudají kolem, a mám pocit, že i můj čas se posouvá stejně pomalu, bez možnosti vrátit cokoliv zpět.

Kolem poledne jsem sešel do malé pekárny na rohu.
Za pultem stála mladá prodavačka. Usmála se zdvořile, ale vůbec mě nepoznala, přestože si tam skoro každý týden kupuji včerejší rohlíky a chleba levněji.
Potichu jsem řekl, že mám narozeniny.
Odpověděla krátkým: „Tak všechno nejlepší,“ se stejným tónem, jakým se říká „no jo“ na úplně cizí historku.

Vybral jsem si malý vanilkový dort s lesklými jahodami nahoře.
Požádal jsem, aby na něj napsali:

„K 97. narozeninám, panu L.“

Bylo mi trochu trapně, když jsem to vyslovil, ale neodvolal jsem to.
Devadesát sedm se nedožije každý.

Vrátil jsem se do pokoje a položil dort na starou bedýnku od ovoce, která mi už roky slouží jako stůl.
Zapalovačem jsem rozsvítil jednu jedinou svíčku.
Sedl jsem si.
A čekal. Ani nevím na co.

Můj syn, Eliot, se neozval celé roky.
Náš poslední rozhovor skončil zle – řekl jsem něco hloupého o jeho ženě, on zavěsil a tím to skončilo.
Od té chvíle žádné adresy, žádné návštěvy, žádný hlas v telefonu.
Jen dlouhé, dusivé ticho.

Ukrojil jsem si kousek dortu.
Byl měkký, sladký, nadýchaný. Na pár sekund jsem si připadal méně křehký.

Potom jsem vzal svůj starý sklápěcí mobil.
Vyfotil jsem dort a poslal fotografii na číslo, které mám pořád uložené jako „Eliot“.

Napsal jsem: „Slavím sám.“

Telefon byl nejprve zcela tichý.
Z okna jsem slyšel smích dětí, auta, dveře bouchající o rám a hlasy lidí, kteří někam jdou – bylo to celé velmi živé, a přesto se mě to netýkalo.

A pak – krátké zavibrování.

Otevřel jsem zprávu.

„Kdo jste?“

Bez jména, bez barvy, bez paměti.

Napsal jsem mu zpátky:

„Tvůj otec. Volával jsi mi kdysi… už je to dlouho.“

Čekání se zdálo nekonečné.
V odrazu okna jsem zahlédl starce s bledou pletí a očima, které pořád doufají, i když už samy nevěří.

Odpověď přišla:

„Můj otec zemřel před osmi lety. Už mi nepište.“

Nehnul jsem se.
Nebolela mě ta strohost – bolelo mě to, co znamenala.
Osm let žije můj syn s představou, že jsem mrtvý.
Někdo mu to řekl. Někdo mě vymazal z jeho života, zatímco já jsem tady stále seděl u okna.

A tak jsem si uvědomil, že pro něj jsem opravdu zemřel.
Neexistuju. Ne pro jeho svět.

Pomalu jsem napsal:

„Omlouvám se. Myslel jsem, že je to stále jeho číslo. Kdyby jeho otec žil, možná by dnes zavolal. Přeji hezký den.“

Další zpráva už nepřišla.
Tentokrát definitivně.

Sfoukl jsem svíčku.
Úzký proužek kouře se zatočil ke stropu a rozplynul – jako všechno, co jsem nestihl říct.

Vrátil jsem se k oknu a díval se ven.
Lidé spěchali, mávali si, hádali se, smáli – patřili do něčeho, co mě míjelo jako cizí vlak.

Najednou někdo zaklepal.
Jeden ostrý, jasný úder na dveře.

Otevřel jsem.
Ve dveřích stál hubený pošťák s velkou brašnou.

„Vy jste pan L.?“ zeptal se.

Přikývl jsem.

Podal mi obálku.
Papírovou, skutečnou obálku.
Ne účtenku, ne reklamu, ne žádost o doplacení.

Než jsem stačil cokoliv říct, už scházel ze schodů.

Sedl jsem si na postel.
Obálka byla mírně zažloutlá, jméno napsané pevným, čitelným rukopisem.

Otevřel jsem ji.
Uvnitř byl jediný list.

„Pokud jsi ještě naživu a čteš tohle, chci, abys věděl, že jsem tě zkoušel najít. Řekli mi, že jsi zemřel, ale nedokázal jsem tomu uvěřit. Pátral jsem, ptal se, hledal – bez výsledku. Píšu na tuto adresu, protože je poslední, kterou mám. Pokud tě dopis zastihne, odpověz mi.
Pořád jsi můj otec, navzdory všemu.
— E. L.“

Zůstal jsem sedět s listem v ruce.
Tohle nebyla studená zpráva z telefonu.
Tohle bylo živé. Opravdové.
Plné bolesti, ale také něčeho, co jsem považoval za dávno ztracené.

Podíval jsem se do rohu stránky.

Dopis byl starý sedm let.

Sedm let cestoval mezi sklady, třídírnami, pytli a zaprášenými policemi…
A dorazil přesně v den, kdy jsem se skoro smířil s tím, že jsem pro všechny přestal existovat.

Pomalu jsem vstal.
Vzal jsem pero.
Položil prázdný list před sebe.

A poprvé po velmi dlouhé době jsem měl pocit, že ještě není konec.
Že ještě existují slova, která můžu napsat.
Možná i něco, co můžu napravit.