Ale když člověk cítí tlak a nutnost, síla se najde sama. Pod ní byl úzký, pečlivě složený pruh papíru. Tak malý, že by se klidně dal přehlédnout.

Nebyl to účtenka.

Nebyl to výrobní štítek.

Byl to vzkaz.

Vypsaný bleděmodrým inkoustem: „Pokud to najdeš, prosím pomoz mi. Jmenuji se Lily.“

Zatajil se mi dech.

Můj tříletý syn Stan seděl na zemi, jednu botu už dole, druhou ve snaze sundat. Díval se na mě nechápavě. Snažila jsem se tvářit klidně:

„Neboj, zlatíčko, nic se neděje. Maminka něco kontroluje,“ řekla jsem tiše.

Jenže uvnitř mě panoval chaos — tep ve spáncích, tlak v hrudi, pocit ohrožení a zmatku. Vzala jsem druhou botu a opatrně, ale rychle, odlepila i její stélku. Tentokrát se pod ní ukrýval tlustší složený papírek. Rozbalila jsem ho a našla uvnitř čtyři malé lístečky.

Každý z nich měl křivou a roztřesenou čáru písma:

„Nesmím chodit ven.“

„Nesmím si hrát.“

„Prosím najděte mě.“

A poslední, částečně rozpitý, jako by jej někdo osolil slzami:

„Najděte prosím moji maminku.“

Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl chlad. To nebyl dětský vtípek. To nebyl kus odpadu z nějaké školky. To byla zoufalá prosba.

Napadlo mě zavolat policii. Ale hned vzápětí mě srazil realismus: Žena bez peněz, starající se o nemocnou matku, s jedním dítětem a botami z blešáku… koho by asi přesvědčila? Představila jsem si, jak poslouchají polovičkou ucha, jak papírky skončí někde v kartotéce pod nánosem prachu, a někde mezi tím dítě dál trpí.

Nemohla jsem to nechat být.

Znovu jsem prozkoumala botu. Prsty jsem přejížděla vnitřní švy, okraj paty, vnitřek podešve — a náhle jsem nahmátla tvrdý kovový výstupek. Sehnala jsem kuchyňský nůž, podebrala látku a vyndala malý kovový předmět, který dopadl na stůl s cinknutím.

Byl to droboučký kovový přívěsek ve tvaru klíče.

Ne hračka, ne dekorace. Skutečný klíč, jen nesmírně malý. A na něm vyryto číslo:

717

Stan naklonil hlavu a zeptal se:

„A co to je, mami?“

Polkla jsem nasucho. „Klíč.“

„A od čeho?“ ptal se dál.

„To zatím nevím,“ odpověděla jsem.

Ten večer jsem uložila Stana do postele, pomohla nemocné mámě s léky a sedla si ke kuchyňskému stolu. Klíč ležel přede mnou, papírky vedle něj. Číslo 717 mi pulzovalo v hlavě jako alarm. Mohl to být pokoj v hotelu? P.O. box? Poštovní schránka? Adresa?

Usnula jsem až k ránu.

Ráno jsem odvedla syna do školky a vrátila se na bleší trh. Prodavačka, která mi boty prodala, tam byla zase. Když mě spatřila, na okamžik se usmála, než si všimla mého vážného výrazu.

„Děje se něco?“ zeptala se.

Položila jsem boty a lístky na její stolek. Vzala jeden do ruky, přečetla si ho a doslova zbledla. Sedla si, jako by jí náhle ochably nohy.

„Proboha…“

„Prosím,“ řekla jsem, „řekněte mi, odkud ty boty máte.“

Chvíli jen hleděla před sebe, pak se nadechla a začala:

„Před měsícem sem přijel chlap. Měl velkou krabici dětského oblečení. Nechtěl smlouvat, nic moc neříkal, kapuce na hlavě, kšiltovka… Zaplatil deset dolarů za to, že jsem si krabici nechala.“

„Měla jste jeho jméno? Nějaký kontakt?“ zeptala jsem se.

Zakývala hlavou. „Nic. Jen mi ji podal a zmizel.“

„Máte tu krabici ještě?“

„Je v dodávce,“ špitla.

Šly jsme k jejímu autu. V kufru ležela kartonová krabice, popsaná fixem: „3–4 roky“ — přesně věk mého syna.

Uvnitř bylo dětské oblečení — pyžama, kabátky, mikiny, šaty. Vše čisté, skoro nenošené, ale bez vůně domova. Bez rodiny. Jeden růžový svetřík mě zarazil — uvnitř měl vyšitý štítek s jménem:

„LILY“

Jen jsem zírala, prsty pevně sevřené kolem látky. Prodavačka šeptla:

„Ten člověk… ten způsob… měla jsem divný pocit. Jako kdyby to nebyly věci na prodej, ale věci, které někde chybí.“

Vzala jsem krabici domů.

Tam jsem vše rozložila na podlahu. Vzduch byl plný pachů dezinfekce a zatuchlého sklepa. Když jsem sáhla do kapsy svetříku, ucítila jsem další papírek.

Na něm stálo:

„717 HWY. Zadní bouda. Prosím.“

Nic víc. Žádné město. Žádný stát.

Otevřela jsem notebook a napsala do vyhledávače „717 HWY“. Vyskočilo několik možností. Ale jedno spojení mi přišlo děsivě povědomé:

717 HWY — Cedar Falls

Cedar Falls.

Místo, odkud pocházel můj bývalý partner. Místo, kde i po našem rozchodu zůstala jeho rodina na farmě. Místo, které jsem kdysi navštívila — dlouhé stodoly, dřevěné kůlny, visací zámky, ticho mezi poli.

Tohle už nebyla náhoda.

Požádala jsem sousedku, aby pohlídala Stana, sebrala klíč, papírky a svetřík, sedla do auta a vyjela. V peněžence jsem měla 18 dolarů.

Cesta trvala dvě hodiny.

Když jsem přijela do Cedar Falls, všude byly farmy, prázdné cesty, pole a ticho. Pak jsem uviděla starou poštovní schránku, narezlou, nakřivo, s číslem: