„Hledáme paní Millerovou.“

Carla zůstala stát v kuchyni jako přimražená. Od chvíle, kdy můj otec zemřel, ji nikdy nic nerozhodilo. Vždy působila pevně, chladně, téměř bez emocí. Teď však zbledla, jako by jí někdo vytrhl koberec zpod nohou. Opatrně odložila hrnek s kávou a snažila se zpevnit hlas:

„Můžete mi vysvětlit, proč jste tady?“

Policista ani na okamžik nezaváhal:

„Obdrželi jsme oznámení o úmyslném poškození osobních věcí nezletilé osoby a o psychickém nátlaku. Potřebujeme, abyste nás doprovodila na stanici.“

Carla na mě upřela oči, plné podezření a vzteku.

„Ty jsi na mě poslala policii?!“ vyštěkla.

Nestihla jsem odpovědět, protože z předsíně se ozval klidný, ale pevný hlas:

„Ne. Zavolala jsem je já.“

Vešla sousedka — paní Horová, vdova, která bydlela naproti. Nikdy příliš nemluvila, chodila s kloboukem zalévat růže a v neděli do kostela. Přesto teď stála rovně, se sevřenými rty a pohledem, který Carlu doslova probodával.

„Dlouho jsem slyšela, jak s ní jednáte,“ řekla rázně. „A dnes to překročilo hranici. To děvče oplakává otce, a vy jí trháte poslední vzpomínky. Když jsem viděla projíždět hlídku, okamžitě jsem je zastavila.“

Carla se neupřímně zasmála, hlas jí ale mírně přeskočil:

„Takže mě chcete zatknout kvůli nějakému odpornému kusu hadru? To si snad děláte srandu!“

Druhý policista přistoupil blíž:

„Kromě dnešního incidentu máme i dřívější svědectví o nevhodném chování. Prosím, pojďte s námi.“

Carla se nadechla, jako by chtěla protestovat, ale policisté už ji vedli ke dveřím. Když ji odváděli kolem mě, sklonila se k mému uchu a zlostně zašeptala:

„Bez něj budeš vždycky nula. Neexistuje nic, co by to změnilo.“

Pak zabouchli dveře policejního auta a světla se odrazila od oken — modrá a červená barva blikala po celém domě a dopadala i na rozřezané části kravat rozházené po podlaze.

Policisté všechno zadokumentovali, posbírali látky jako důkazy a odjeli. Paní Horová mě tiše objala kolem ramen a řekla jen:

„Půjdeš dnes spát ke mně.“

Neměla jsem sílu odporovat. Jen jsem kývla.

U ní doma bylo teplo a ticho. Obyčejný obývák plný starých fotografií, měkkých polštářů a knih. Uvařila mi čaj a nechala mě mluvit. Popsala jsem smrt svého otce, pohřeb, šok, jak Carla během dvou týdnů vyházela jeho věci a jak jsem z popelnicového pytle sebrala kravaty, které ještě voněly po jeho kolínské. Prozradila jsem jí i to, že jsem z nich ušila sukni na maturitní ples — aby tam mohl být se mnou.

Paní Horová mě poslouchala tiše, trpělivě, bez jediné poznámky.

Když jsem skončila, řekla klidným, zcela jistým hlasem:

„Tvůj otec by byl rád, že sis našla způsob, jak ho mít blízko. A žádná dospělá žena nemá právo ti to brát.“

Rozplakala jsem se do jejího rukávu tak silně, až mě bolela hlava. Ale poprvé jsem necítila stud — jen úlevu.

Druhý den přišla sociální pracovnice. Carla nebyla propuštěna a vyšetřování pokračovalo. Ukázalo se, že sousedé si už dříve všimli křiku a narážek. Učitelé zaznamenali, že jsem přestala mluvit a zhoršila se ve škole. A když ještě žil můj otec, všichni si mysleli, že „všechno je v pořádku“, protože se usmíval a každému tvrdil, že rodina drží pospolu.

Jenže pravda vyplavala až po jeho smrti.

Byla jsem dočasně svěřena do péče paní Horové. A tu noc jsem poprvé po dlouhém čase usnula bez toho, abych se budila s bušícím srdcem.

A teď k těm kravatám.

Policisté mi je vrátili rozstříhané na malé, různě velké kousky. Některé proužkované, některé puntíkované, některé jednobarevné. Každá kravata byla vzpomínka na něco — na pracovní pohovor, na Vánoce, na koncert v hudební škole.

Očistila jsem všechny útržky, usušila je a poskládala na velký stůl. Sukni už z toho udělat nešlo. Tak jsem vymyslela něco jiného.

Vzala jsem černý základní materiál a kravaty na něj přišívala patchworkem. Žádná pravidla. Žádná symetrie. Jen pestrá, neuspořádaná směs látek — skoro jako mozek člověka, který procházel smutkem.

Když přišel maturitní ples, oblékla jsem si jednoduché černé šaty a přes ramena přehodila tu patchworkovou „památeční šálu“. Nebyla to sukně. Nebyl to plášť. Byla to vzpomínka, kterou jsem si nesla s sebou.

V zrcadle jsem zašeptala:

„On by to pochopil.“

Když jsem vstoupila do sálu, zvuky hudby a smích utichly. Ne proto, že bych byla hvězda večera — to jsem nikdy nebyla. Ale protože lidé vnímali, že to, co mám na sobě, není jen kus látky.

Někteří se vyptávali, jiní plakali, jiní jen tiše přikývli.

Jedna profesorka mě odvedla stranou a řekla:

„Tohle, co jsi udělala… to je síla, kterou mnoho dospělých nemá.“

Když ples skončil, šla jsem ven, nadechnout se studeného vzduchu. Patchwork se ve větru mírně pohyboval a šustil.

A za mnou se ozvalo:

„Byl by na tebe hrdý.“

Otočila jsem se. Stála tam paní Horová, opřená o zábradlí, s jemným úsměvem.

Nemusela říkat jeho jméno. Já to věděla.

Carla si myslela, že mě zničí tím, že mi rozřeže poslední věc, která mi po otci zbyla.