Neplánované, rychlé nákupy — jen pár potravin na večeři. Do košíku jsem dala mimo jiné balení kukuřice v klasech. Vypadala naprosto standardně: zelené listy, čisté balení, běžná cena. V duchu jsem se spokojeně usmála, protože moje děti mají kukuřici opravdu rády. Pro ně je to symbol léta a jednoduchého potěšení — horké měkké zrno, trocha soli a kousek másla. Žádné komplikace, žádné drama.

Doma jsem si sedla ke stolu a začala kukurici loupat. Oddělila jsem první vrstvu listů, pak druhou a třetí… A najednou jsem se zarazila. Uprostřed klasu bylo něco, co vypadalo naprosto cize. Nebyla to špína ani obyčejná plíseň, natož zkažené zrno. Bylo to tmavé, nafouklé, vlhké, šedočerné a vypadalo to až znepokojivě živě. Měla jsem chuť ten klas odhodit daleko od sebe.

Pocítila jsem zvláštní směs znechucení a nervozity. Něco v mém nitru varovně zašeptalo, že je něco špatně, i když jsem přesně nevěděla co. Rukama jsem se toho nedotýkala. Klas jsem opatrně položila stranou a vzala další. A k mému šoku jsem stejný nález objevila ještě na dvou dalších kusech.

V ten moment jsem neváhala ani vteřinu — celé balení jsem vyhodila do koše. Žádné „možná to půjde odkrojit“, žádné „třeba je to jen povrchové“. Ne, opravdu ne. Neměla jsem nejmenší chuť riskovat, zvlášť když jsem kukuřici chtěla servírovat dětem.

Skutečná odpověď ale přišla až večer.

Později, když děti spaly, nedalo mi to klid. Sedla jsem si k notebooku a začala hledat. Nejdřív jsem očekávala, že najdu zmínku o nějaké plísni nebo běžném onemocnění rostlin. Jenže informace, které jsem objevila, mě přiměly sedět v němém úžasu.

To, co jsem viděla, se nazývá sněť kukuřičná (latinsky Ustilago maydis). Je to houbové onemocnění, které způsobuje, že se zrna kukuřice zvětší, naplní šedou až černou spórovou hmotou a postupně zcela změní strukturu klasu. Nejde o běžné kažení — je to přeměna. Téměř metamorfóza. Zrna se nafouknou, popraskají a nakonec zčernají.

A pak přišel druhý šok.

V některých zemích, především v Mexiku, se tato „nákaza“ nepovažuje za problém, ale za delikatesu. Říká se jí huitlacoche a používá se v polévkách, taco, omáčkách nebo jako plnohodnotná surovina pro restaurace. Šéfkuchaři popisují chuť jako zemitou, houbovitou a velmi zajímavou.

Seděla jsem u stolu s očima navrch hlavy. Já jsem kukuřici s odporem vyhodila, zatímco jinde se pěstuje záměrně. Ano – další informace uvedly, že někteří farmáři maiz úmyslně infikují, protože sněť se prodává dráž než klasická zdravá kukuřice. To, co jsem já považovala za noční můru, někdo jinde považuje za výjimečnou gurmánskou surovinu.

Svět se mi v tu chvíli zdál najednou mnohem podivnější, než byl ráno.

O dva dny později jsem šla do stejného obchodu nakoupit zase něco jiného. Nepřemýšlela jsem o kukuřici, ale když jsem míjela zeleninový regál, úplně jsem strnula: ležely tam stejné balíčky jako dřív. Nikdo je neodstranil, nikdo je nezkontroloval. Stály tam, jako by bylo vše v pořádku. Zákazníci je brali bez jediného podezření, bez rozbalení, bez pohledu pod listy.