Probudil jsem se a posadil na posteli, srdce mi bušilo zběsile, jako by chtělo uniknout z hrudi.

„Co se děje?“ zeptal jsem se chraplavě. Už předem jsem cítil, že odpověď mě zasáhne víc, než jsem připravený unést.

Amelia mlčela. Pomalu si ke mně sedla a podala mi malý, značně opotřebovaný zápisník. Měl tmavý obal, rohy byly ohnuté a stránky zmačkané, jako by ho někdo často otevíral a hned znovu schovával.

„Našla jsem ho pod Leovou postelí,“ řekla tiše. „Nehledala jsem nic. Prostě tam byl.“

Otevřel jsem první stránku a cítil, jak se mi stáhl žaludek.

Bylo to Leovo písmo. Až nepřirozeně úhledné, příliš vyspělé na dvanáctiletého kluka. Nahoře stálo napsáno:

„VĚCI, KTERÉ NESMÍM ŘÍCT TÁTOVI.“

Začal jsem číst.

Zpočátku šlo o obyčejné věci. Škola. Snaha být hodný. Strach, že mě jednoho dne zklame a já si budu přát, abych ho nikdy neadoptoval.

Pak se ale něco zlomilo.

Zápisy potemněly. Byly roztříštěné, plné viny a úzkosti, které by dítě nemělo znát.

„Někdy mám pocit, že sem nepatřím.“
„Kdyby táta znal pravdu, změnil by se ke mně.“
„Musím to v sobě držet.“

Cítil jsem, jak se mi potí ruce.

Listoval jsem dál.

A tehdy jsem uviděl to jméno.

Nora.

Stále dokola.

Ne „máma“.
Ne „maminka“.

Jen „Nora“.

Podíval jsem se na Amelii.

„On jí takhle nikdy neříká,“ zašeptal jsem.

„Já vím,“ odpověděla. „Čti.“

Další věta mi vzala dech.

„Pamatuju si víc, než si táta myslí.“
„Pamatuju si muže, který přicházel potichu.“
„Nora říkala, že je mrtvý.“

Zavřel jsem oči.

„Jakého muže?“ vydechl jsem.

Amelia měla slzy na krajíčku.
„Olivere… tohle je vážné.“

Leo psal o hádkách, které slyšel jako malý. O křiku. O pláči. O dveřích, které se zavíraly příliš prudce. O muži s těžkým hlasem a studeným pohledem.

A pak věta, která mi zcela ochromila tělo:

„Minulý rok jsem ho znovu viděl.“

Vyskočil jsem na nohy.

„To přece nejde,“ řekl jsem. „Nikdo nás tu nezná—“

„Napsal i kde,“ přerušila mě Amelia.

Srdce mi spadlo až do břicha.

Otočil jsem stránku.

„Čeká občas u školy.“
„Řekl, že je můj skutečný otec.“
„Řekl, že mě táta vzal.“

Vzduch v místnosti ztěžkl.

„Ne…“ opakoval jsem bezmocně.

Amelia mě chytila za ruku.

„Ví se s ním už delší dobu. Mluví s Leem tajně.“

Najednou všechno dávalo smysl.

Proč chtěl chodit sám.
Proč se lekl cizích mužů.
Proč si zamykal pokoj.

Myslel jsem si, že dospívá.

Neměl jsem pravdu.

Na poslední stránce bylo písmo rozmazané.

„Říká, že Nora lhala.“
„Říká, že to nebyla nehoda.“
„Říká, že táta nezná pravdu.“

Hlas se mi zlomil.

„Jakou pravdu?“

Amelia vytáhla složený papír.

„Bylo to tam s tím zápisníkem.“

Nebyla to zpráva o nehodě.

Bylo to oznámení o znovuotevření vyšetřování.

Příčina smrti: přezkoumává se.
Podezření: blízký partner.

Nora možná nezemřela náhodou.

A muž, o kterém tvrdila, že je mrtvý, žil.

A našel si cestu k Leovi.

V tu chvíli se z chodby ozvalo tiché vrznutí.

Dveře se otevřely.

A pak zazněl Leův hlas, sotva slyšitelný:

„Tati… bál jsem se ti to říct.“

Stál tam, bledý a se slzami v očích. Dítě s tajemstvím, které bylo příliš těžké.

A tehdy jsem pochopil něco děsivého:

Před dvanácti lety jsem nepřijal jen dítě.

Přijal jsem minulost.

A ta se právě vrátila.

A už se neskrývala.