ze kterého mi okamžitě ztuhl žaludek. První myšlenka: něco se stalo. Druhá: Jax.

— Jste paní Collinsová? — zeptal se klidným hlasem.
— Ano… — odpověděla jsem opatrně.
— Mohu na chvíli dovnitř?

Ustoupila jsem stranou. Srdce mi tlouklo tak silně, že jsem měla pocit, že ho slyší celý dům.

Jax vyšel ze svého pokoje. Na sobě měl pomačkané černé tričko, vlasy stažené ledabyle dozadu, piercingy se leskly ve světle. Podíval se policistovi přímo do očí. Bez vzdoru. Bez strachu. Jen klid.

— Ty jsi ten, kdo včera večer našel novorozeně? — zeptal se policista.

— Ano, pane, — odpověděl Jax. — Byl jsem to já.

Zadržela jsem dech.

Policista přikývl a otevřel složku.
— Potřebujeme vám položit několik otázek. Ale nejdřív… — na chvíli se odmlčel a podíval se na mě i na mého syna. — Rád bych vám poděkoval.

Zůstala jsem na něj zírat.
— Prosím?

— To dítě bylo v kritickém stavu. Těžké podchlazení. Lékaři řekli, že kdyby nebylo nalezeno včas, nepřežilo by. — Jeho hlas zjemněl. — Váš syn udělal přesně to, co měl. Každý jeho krok byl důležitý.

Podlomila se mi kolena.

Jax pokrčil rameny.
— Nemohl jsem ho tam nechat, — řekl tiše. — Plakal… sotva slyšitelně. Nejdřív jsem si myslel, že je to kotě.

Policista zavřel složku.
— Taková rozhodnutí zachraňují životy, — řekl. — Matku dítěte stále hledáme, situace je složitá. Ale jedno vím jistě: váš syn je hrdina.

To slovo — hrdina — zůstalo viset ve vzduchu. Dívala jsem se na Jaxe a měla pocit, že ho vidím poprvé doopravdy. Ne proto, že by se změnil, ale proto, že jsem konečně pochopila, kým je.

Když policista odešel, rozplakala jsem se. Ne potichu. Ne důstojně. Prostě jsem se zhroutila. Jax stál vedle mě a rozpačitě mi položil ruku na rameno.

— Mami… už je to dobré, — zamumlal.
— Ne, — odpověděla jsem skrz slzy. — Je to víc než dobré.

Ten den se ve škole stalo něco nečekaného. Zavolala mi jeho třídní učitelka. Už jsem čekala obvyklé věty: „Váš syn zase…“, „Váš syn má problém…“.

Ale mluvila jinak.

— Jen jsem vám to chtěla říct, — řekla. — Dnes se na shromáždění mluvilo o vašem synovi. Spolužáci mu tleskali. Dokonce i ti, kteří se mu dřív smáli.

Položila jsem telefon a dlouho seděla v tichu.

O pár dní později se v místních médiích objevila krátká zpráva. Bez jmen. Jen: „Teenager zachránil novorozeně ponechané v mrazu.“ Komentáře byly plné slov jako „respekt“, „lidskost“, „naděje“.

Jax dělal, že je mu to jedno. Ale já viděla změnu. Nebyl namyšlenější. Nebyl hlasitější. Jen… jistější sám sebou.

Jednoho večera jsem se ho zeptala:
— Bál ses?

Dlouho mlčel a pak řekl:
— Ano. Hodně. Ale věděl jsem, že kdybych odešel, musel bych s tím žít celý život.

Dnes to miminko žije. Je v bezpečí, v péči odborníků. A já na něj často myslím. Na dítě, které může vyrůstat jen proto, že můj „problémový“, „divný“, „punkový“ syn se neotočil zády.

A pokaždé, když někdo soudí Jaxe podle vzhledu, chtěla bych říct: