Big John, muž, který přežil rvačky, ztráty i nekonečné kilometry asfaltu, seděl u postele sedmileté dívky a poprvé za dlouhá léta nevěděl, co říct. Jeho obrovské tělo, pokryté tetováním, se najednou zdálo nepatřičné vedle drobného dětského rámu.

— Nezůstaneš sama, — řekl nakonec tiše. — Dokud budu nablízku.

Netušil, že tato jednoduchá věta změní nejen její poslední dny, ale i jeho vlastní život.

„Bez někoho u sebe se bojí usnout“

Další den se objevil znovu. A pak znovu.
Nosil malé dárky — džus, pastelky, plyšáky. Personál si všiml něčeho nečekaného: Katie začala spát klidněji.

— Největší strach má v noci, — svěřila se mu sestra Maria. — Když se probudí a nikoho nevidí, propadne panice. Nemůžeme tu být pořád.

John nic nenamítal.
Ten večer jen vytáhl telefon.

Zavolal prvnímu muži.
Pak druhému.
Pak třetímu.

Den, kdy do hospice přišli motorkáři

O tři dny později se po chodbách hospice ozývaly těžké kroky.
Kožené vesty, znaky motoklubů, zarostlé tváře, oči poznamenané životem. Ochranka zpozorněla. Vedení znejistělo.

Ale motorkáři byli tiší.
Sundali helmy. Mlčky.

— To je ona?
— Je tak drobná…
— To není spravedlivé…

Bez kamer. Bez senzace.
Jen krátká dohoda.

Nikdy nesmí zůstat sama.

Vznikl rozpis. Den i noc.
Jakmile jeden odcházel, druhý už seděl u postele.
Někdo četl pohádky.
Někdo jen držel ruku.
Ale samota zmizela.

„Myslela jsem, že takhle vypadají tatínci“

Katie jim začala dávat přezdívky.
„Velký medvěd.“
„Hodný strejda.“
„Ten, co voní benzínem.“

Ptala se, jestli tetování bolí.
Proč jsou jejich motorky tak hlučné.
Jestli doma mají děti.

Někdy byla smutná.
Někdy se smála.
Někdy jen mlčky pozorovala strop.

Jednou se podívala na Johna a zašeptala:

— Kdybych měla tatínka… chtěla bych, aby byl jako ty.

John se odvrátil. Nechtěl, aby viděla, jak se mu třesou oči.

Devadesát tři dnů

Nemoc postupovala neúprosně.
Nejdřív přestala chodit.
Pak nedokázala udržet hračky.
Nakonec ztratila hlas.

Ale nikdy se neprobudila sama.

I když už nemohla mluvit, cítila, že někdo je blízko.
Protože dotek nikdy nezmizel.

Poslední noc

Tu noc byl u ní John.
Přístroje tiše pípaly, dech byl sotva znatelný.

Katie otevřela oči naposledy.
Slabě stiskla jeho prsty.

A sotva slyšitelně řekla:

— Už se nebojím.

O několik minut později odešla.

Poté

Na pohřeb přijelo přes čtyřicet motorek.
Bez hluku motorů.
Každý muž držel bílou květinu.

Na malém náhrobku stálo:

„Nikdy nebyla sama.“

Big John už nechodí do hospice za bratrem.
Ale pravidelně sedává u postelí jiných dětí, které se bojí tmy.
Beze slov. Beze slibů.

Protože někdy
ti, kteří vypadají nejtvrději,
mají nejcitlivější srdce.