Bylo chladné, sychravé podzimní ráno. Vítr se pohrával s barevným listím, které se tiše snášelo mezi hroby. Eva, jako každou sobotu, přišla navštívit místo posledního odpočinku svého zesnulého manžela Pavla. Přinesla květiny, opatrně čistila mramor, a šeptem vyprávěla novinky z domova — o své vnučce, která rychle rostla, a o tom, jak moc jí Pavel stále chybí. Tyto chvíle na hřbitově byly pro ni tichou kotvou v jejím osamělém světě.

Ale ten den nebyl jako ostatní.

Když se sklonila, aby očistila kámen porostlý mechem u nohou náhrobku, něco ji zaujalo — drobný, pravidelný otvor v zemi. Zpočátku tomu nevěnovala větší pozornost. Mohlo jít o díru po zvířeti nebo o narušenou zem po deštích. Ale čím déle se na to dívala, tím jasněji viděla, že otvor není náhodný. Vypadal jako záměrně vyhloubený.

Přemohla ji zvědavost. Opatrně začala rukama odhrnovat hlínu, dokud nenarazila na kovový předmět. Byl to rezavý, ale zachovalý plechový box. Chvíli váhala, ale pak jej otevřela.

Uvnitř byly úhledně složené dopisy, zažloutlá černobílá fotografie a starý deník. Její prsty se třásly, když otevřela první stránku. Rukopis poznala okamžitě — byl to Pavelův. A první věta ji doslova zmrazila:
„Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že jsi připravena znát pravdu.“

Eva zůstala sedět bez hnutí, s bušícím srdcem. Fotografie v krabici ukazovala Pavla… ale s jinou ženou. A dítětem.

Další hodiny strávila ponořená do deníku. Každé slovo odkrývalo část minulosti, o které nikdy neměla tušení. Pavel psal o vztahu z dávných let, o chybách, které ho pronásledovaly, i o tajemstvích, která si nesl až do konce. A přesto v každé větě cítila jeho hluboký cit k ní — bolestivý, skutečný, lidský.

Když Eva ten den odcházela z hřbitova, byla jiná. Nezlomená, ale změněná. Pravda, kterou objevila, jí otřásla základy, ale zároveň jí otevřela nový pohled na muže, kterého celý život milovala.