Pro Terezu byla divočina místem úniku. Tam, kde končil shon civilizace, začínala její svoboda. Vždy snila o tom, že na pár dní zmizí do hor – jen ona, příroda a ticho hlubokého lesa. Žádní lidé, žádný signál, žádný stres.

V srpnu si konečně splnila sen. Vydala se do slovenských Tater, mimo značené trasy, s batohem na zádech a stanem. Byla připravená – měla mapu, zásoby, sprej proti medvědům i základní znalosti přežití. Byla přesvědčená, že ji nic nezaskočí.

To se ale ukázalo jako osudný omyl.

Třetí večer své výpravy si postavila stan na malé mýtině u potoka. Večer byl kouzelný – ticho, vůně lesa a pocit naprostého klidu. Zapsala si do deníku pár řádků a zalehla do spacáku s úsměvem.

Uprostřed noci ji ale probudil nezvyklý zvuk. Šustění. Kroky. A pak těžké dýchání.

Srdce jí bušilo jako o závod. Sáhla po čelovce a opatrně nahlédla ven. Sotva deset metrů od stanu stál medvěd.

Velký, tmavý, nehybný. Jeho oči se leskly ve světle a čenich nasával vzduch.

Tereza zůstala jako paralyzovaná. Každý její pud křičel „uteč“, ale věděla, že pohyb může vše jen zhoršit. Seděla bez hnutí, ani nedýchala. Doufala, že ji zvíře neucítí. Jenže medvěd se pomalu přiblížil.

Zastavil se přímo před stanem. Jeho dech byl slyšet na několik metrů. Byl tak blízko, že Tereza měla pocit, že ho může cítit.

V hlavě jí vířily rady z kurzů přežití. Křičet? Lehnout si? Stříkat sprej? Sáhla po batohu a v poslední chvíli popadla pepřový sprej. Stiskla ho.

Medvěd zafuněl a ucouvl. Po chvíli se otočil a pomalu zmizel mezi stromy.

Tereza zůstala sedět ve spacáku, celá roztřesená, s očima rozšířenýma hrůzou. Její sen o duchovní cestě do divočiny se ve vteřině proměnil v noční můru.

Druhý den ráno si sbalila věci a vydala se zpět. Ne proto, že by přírodu přestala milovat. Ale protože pochopila, jak drsná a nepředvídatelná umí být.

Dnes už o svém příběhu vypráví klidně. Ale v jejím hlase je slyšet pokora. K přírodě, k životu, i k tomu, jak tenká je hranice mezi snem a hrůzou.