Matyáš, můj syn, je ještě dítě. Teprve mu bylo patnáct. A přesto se právě stal otcem.

Když mi to přišel říct, seděl neklidně na kraji postele, kýval nohama a vyhýbal se mému pohledu.

„Mami… musím ti něco říct. Ale prosím, nezlob se,“ zašeptal.

V tu chvíli jsem tušila, že mě čeká něco zásadního. A nemýlila jsem se.

Jeho přítelkyně porodila předčasně – malou holčičku, vážila sotva dvě kila, ale od prvního okamžiku bojovala. Jenže její matka po porodu zmizela. Bez slova, bez dokumentů. Prostě odešla.

Zůstalo jen dítě… a Matyáš.

Můj syn, který si ještě nedávno lámal hlavu nad chemií, který má pokoj plný herních plakátů a věčně hledá klíče. Tenhle kluk teď stojí před rozhodnutím, které by bylo těžké i pro dospělého.

A rozhodl se. Podepsal souhlas s převzetím péče.

Bez mé pomoci. Bez váhání.

Jenom s vědomím, že to malé stvoření ho potřebuje.

Ten večer se na mě podíval jinak než kdy jindy. Klidně, odhodlaně.

„Když ji nikdo nechce… já ji chci,“ řekl mi tichým hlasem.

A já jsem pochopila, že i když je Matyáš ještě dítě, něco se v něm změnilo. V jeho srdci se zrodila nová role.
Stal se otcem.