Byl to ten typ dne, kdy všechno nasvědčuje tomu, že nic nemůže jít špatně.

Letní slunce hřálo z oblohy, vzduch voněl pryskyřicí a borovicemi. Kristýna, dvacetiletá studentka z Brna, vyrazila s partou kamarádů k zapomenutému lomu, vzdálenému asi hodinu cesty od města. Místo bylo mezi mladými vyhlášené — tichá voda, průzračná hladina, skalní stěny ideální pro skákání.

Výlet plánovali už týdny. Všichni tam jednou byli. A všichni skákali.
A všichni tvrdili to samé: „Je to úplně v pohodě. Hluboká voda, žádné kameny, bezpečné.“

Kristýna ale nikdy neskákala. Vždycky z toho měla respekt. Možná až přehnaný.

Ale tentokrát… jako by se v ní něco zlomilo. Možná za to mohlo letní dusno, možná smích přátel, nebo prostě jen chuť překonat sama sebe.

Postavila se na okraj. Deset metrů dolů. Kolena se jí lehce třásla, ale navenek působila klidně.

„Tak co? Dáš to?“ zavolal Honza z vody.
Všichni se otočili. V rukou mobily, na tvářích povzbuzení.

Kristýna zavřela oči.
A skočila.

Na zlomek vteřiny zažila let, pocit volnosti, lehkosti. Slunce na kůži, vítr ve vlasech — čistá svoboda.

Pak ale přišel tvrdý střet.

A ne s hladinou vody.

Jen pár desítek centimetrů pod ní narazila do něčeho tvrdého. Ostrá bolest jí projela nohou. Jako by ji někdo řízl nožem. Voda kolem ní se zbarvila do ruda.

Křik nebyl pod vodou slyšet.

Zoufale se vynořila. Kluci ji vytáhli ven — a hned bylo jasné, že je zle.

Na stehně jí zela hluboká rána, z níž trčel kus rezavé kovové tyče. Výztuž, pravděpodobně zapomenutý zbytek staré stavby pod hladinou. Nikdo netušil, že tam je. Nikdo ji neviděl.

Ale ona tam byla.

Záchranka dorazila během čtvrt hodiny. Kristýna ztratila spoustu krve, ale přežila. Po operaci a dlouhé rehabilitaci se znovu naučila chodit. Ale jizvu — fyzickou i psychickou — si ponese navždy.

A co následovalo potom?
Úřady nechaly lom oplotit a umístily varovné tabule. Ale to už přišlo pozdě.

Dnes Kristýna svůj příběh sdílí veřejně. Ne z hořkosti, ale jako varování.

„Myslela jsem, že když skáčou všichni, je to v pohodě. Ale teprve tehdy jsem pochopila — pod hladinou může být cokoliv.“