V drsných a odlehlých horách na severu, kde zima trvá téměř celý rok a sněhové vločky se drží větví až do jara, žila osamělá vlčice s bílou srstí, jakou má čerstvě napadaný sníh. Obyvatelé vesnice v údolí jí říkali duch lesa. Nikdo ji nikdy neviděl zblízka – jen tichý pohyb mezi stromy, mihotavý stín na sněhové pláni, šelest větví za zády.

Tato tajemná bytost však nebyla pouhou legendou. Byla matkou.

Ve skrýši pod skalním převisem porodila čtyři vlčata – drobné, slepé a bezbranné. Lovila v noci, nosila jim potravu a chránila je svým tělem před chladem. Byla silná, odhodlaná – a sama.

Až do osudného rána.

Jednoho chladného dne se krajinou rozlehlo dunění. Možná to byl sesuv, možná puknutí v hlubinách země – nikdo nevěděl jistě. Ale náraz byl tak silný, že uvolnil balvany a zavalil svah, pod nímž se nacházela nora vlčice.

Když se vrátila z lovu, její útočiště zmizelo. Vchod byl pryč. Zůstalo jen ticho a sníh. Začala zuřivě hrabat – drápy drásala zmrzlou půdu, trhala kořeny, rvala se se zemí i bolestí. Krev jí stékala po tlapách, ale nepřestávala. Její mláďata tam byla. A možná ještě žila.

V té chvíli ji zahlédl starý muž.

Josef, bývalý lesník, žil sám v dřevěné chalupě na úpatí hory. Když uslyšel dunění, vydal se zjistit, co se stalo. Mezi spadlými kameny spatřil vlčici – ale ne jako šelmu. Díval se jí do očí a pochopil: neprosila o pomoc slovy, ale jejím pohledem.

„Bylo to, jako by mi beze slov sdělila všechno,“ řekl později.

Neváhal. Přinesl nářadí – lopatu, železnou tyč – a pustil se do kopání. Vlčice zůstala nablízku. Neutíkala. Nepřekážela. Dýchala zrychleně, ale klidně. Věděla, že jí ten muž neublíží.

Po dlouhých hodinách dřiny se z nory ozval zvuk – slabé zakňučení. A pak další. Josef opatrně sáhl dovnitř a vytáhl dvě prokřehlá, ale živá vlčata. Třetí už nebylo mezi živými. Čtvrté bylo těžce poraněné.

Vlčice zůstala klidná. Jen se přiblížila k mláďatům, olízla jejich tvářičky – a pak pohlédla na Josefa pohledem, který žádný člověk nedokáže zcela popsat.

Díky němu přežili. Nejen vlčice – ale i její potomci.

Od té doby se traduje, že každou zimu se bílá vlčice vrací ke starcově chalupě. Nechodí blízko, nevstupuje. Jen tiše sedí ve stínu stromů a sleduje.

A když Josef jednou beze stopy zmizel, nocí se rozléhalo vytí vlků. Jako by děkovali. Nebo se loučili.

Tam v horách, kde jsou lidé tvrdí a příroda neúprosná, vzniklo pouto. Přátelství mezi člověkem, který naslouchal mlčení, a matkou, která se nikdy nevzdala.