Jmenuji se Klára. Ještě před pár týdny bych si nikdy nedokázala představit, čím si projdeme. Po dvou týdnech strávených v nemocnici – já, můj manžel a náš desetiletý syn Tobiáš – jsme konečně mohli jít domů. Byli jsme unavení, ale hlavně vděční, že jsme to zvládli.
Podle lékařů šlo o vážnou virovou infekci, šířící se vzduchem. Prý jsme měli štěstí – uzdravili jsme se. Jenže to nejhorší nás teprve čekalo. Ne v nemocnici… ale až doma.
🛻 Návrat, který budil neklid
Už cesta domů byla zvláštní. Ulice zely prázdnotou, obchody zavřené, nikde ani živáčka. Mysleli jsme si, že je to jen náhoda – pondělní dopoledne. Ale jak jsme se blížili k našemu domu, ten tísnivý pocit sílil.
Před domem stál zaprášený, starý automobil, který jsme nikdy neviděli. A co víc – okna našeho bytu byla pootevřená. Přitom jsme je před odchodem pečlivě zavřeli.
🧴 Zápach a ticho, které dusí
Uvnitř nás přivítal silný, nepříjemný zápach. Něco mezi plísní, chemikálií a dezinfekcí. Všechno vypadalo jako dřív, ale cítili jsme, že něco je jinak. V obýváku na nás padla tíseň – chlad, který nebyl fyzický, ale přesto mrazil až do kostí.
Na stěně místo naší rodinné fotografie visel papír s ručně psaným vzkazem:
„VRÁTILI JSTE SE PŘÍLIŠ BRZY.“
🧸 Všechno pryč
Naše věci zmizely. Fotografie, dokumenty, Tobiášovy hračky… všechno bylo pryč. Skříně prázdné, jako by tam nikdy nikdo nebydlel. Nebo jako by někdo náš život přepsal.
Na stole ležel telefon, který nikomu z nás nepatřil. Hrál se na něm zvukový záznam:
„Kdo se vrátí bez svolení, ponese následky. Nejprve přijdeme v noci. Potom už navždy.“
📞 Když jsme hledali pravdu
Snažili jsme se kontaktovat našeho ošetřujícího lékaře – marně. Číslo bylo nedostupné. V nemocnici o nás nevěděli vůbec nic. Žádné záznamy, žádná jména. Jako bychom tam nikdy nebyli.
Realita, kterou jsme znali, se začala rozpadat.
💡 A pak se to stalo
Ten večer, když jsme se snažili usnout, se na chodbě samo rozsvítilo světlo. Nikdo tam nebyl. Dveře do bytu se samy pootevřely. A na zemi ležel další papírek:
„Poslední varování.“
🏚 Nový život v úkrytu
Utekli jsme. Opustili jsme všechno – domov, minulost, identitu. Nová jména, nový byt, žádné profily na sociálních sítích.
Ale Tobiáš občas kreslí náš starý byt. A v rohu obrázku se objevuje postava. Vysoká. Bez obličeje.
A pokaždé říká:
„Ten muž říká, že nás najde. Že jsme měli zůstat uvnitř.“