Tereza a Julie byly sestry, které měly výjimečné pouto — sdílely nejen vzpomínky z dětství, ale i narozeniny. Narodily se přesně dva roky od sebe, a od malička slavily svůj den společně.
Před třemi lety však přišly o svého milovaného otce. Byla to tragédie bez varování. Žádné poslední slovo, žádné vysvětlení. Jen prázdnota a ticho.
Až do toho dne, kdy se všechno změnilo.
Když přišly na hřbitov, všimly si něčeho neobvyklého. Na otcově náhrobku ležela drobná dřevěná krabička. Precizně vyřezaná, s nápisem na víku:
„Pro moje holčičky. Otevřít dnes.“
Zůstaly stát v němém úžasu. Kdo ji tam položil? A jak věděl, že přijdou právě dnes?
Otevřely ji. Uvnitř našly:
📜 Dopis psaný rukou.
📸 Staré fotografie z jejich dětství.
🎁 Dvě stříbrné klíčenky s písmeny T a J.
Text dopisu zněl:
„Moje milé dcery,
jestli tohle čtete, už nejsem mezi vámi. Ale i když mě nevidíte, jsem stále s vámi.
Nechal jsem pro vás něco, co vás zavede zpět tam, kde jsme byli šťastní.
Vraťte se do naší chaty. Klíče už máte.
S láskou,
Váš táta.“
Obě sestry se rozplakaly. Ale tentokrát to nebyly slzy bolesti. Byly to slzy dojetí, radosti — a naděje. V ten okamžik pochopily, že otcovská láska nekončí smrtí.
Ten den si navždy zapamatovaly. Protože právě tehdy se naučily, že láska nemizí. Jen mění svou podobu.