Lucie žila s Éricem celou dekádu. Věřila, že ho zná skrz naskrz. Byl klidný, organizovaný, předvídatelný. Každý den se vracel domů ve stejnou hodinu, nezapomínal na důležité dny, nikdy nezvyšoval hlas.

A možná právě to bylo divné.

Jedno deštivé odpoledne Éric zapomněl klíč ve svém kabátu – v tom, který Lucie zrovna nesla do čistírny. Klíč měl na sobě číslo a byl viditelně obnošený. Lucii přemohla zvědavost.

Když Éric odjel na víkendovou pracovní cestu, Lucie sebrala odvahu a rozhodla se zjistit, kam ten klíč pasuje. Odemkla dveře, které vždy považovala za vstup do staré komory.

Ale za nimi byl pokoj.

Malý, úhledný. Postel, knihy, lampa. Na zdi visely dětské kresby. V rohu stál stůl s poznámkami.

A pak se ozval hlas.

Lucie zůstala jako přimražená. Z přilehlé koupelny vyšla dívka. Asi dvanáct let. Nesla v očích ostych.

„Jste Lucie?“ zeptala se potichu.

Lucie jen přikývla.

„Éric říkal, že jste laskavá. A že jednou pochopíte.“

Dívka byla Éricova dcera z předchozího vztahu. Její matka ji opustila a Éric ji od té doby tajně vychovával, protože se bál, že by mu ji úřady odebraly.

„Říkal mi, že mě ochrání. A že to zůstane jen mezi námi.“

Lucii se podlomily nohy. Celý jejich vztah stál na nevyřčené lži. Ale když se podívala do očí té holčičky, nebyla si jistá – má Érica nenávidět, nebo ho litovat?

Když se Éric vrátil domů, Lucie ho čekala. Klíč ležel uprostřed stolu.