Kristýna měla svou každodenní rutinu. Každé ráno mířila do práce stejnou cestou. Na rohu, před starým knihkupectvím, sedával starší muž. Byl tichý, nenápadný, jako by tam prostě patřil — a zároveň byl neviditelný pro většinu lidí. Nikdy nežádal o peníze, neoslovoval kolemjdoucí. Jen tam byl.

Kristýna si ho ale všímala. A místo lítosti mu každé ráno zanechávala snídani. Bez slov, bez řečí, jen s přívětivým úsměvem.

Uběhly roky. Kristýna se zasnoubila a s přítelem plánovala svatbu snů — v rozkvetlé zahradě za městem. Vše bylo připraveno do posledního detailu. Hosté usedali, hudba ladila poslední tóny, a všichni netrpělivě vyhlíželi nevěstu.

A právě tehdy se objevil on.

Ten muž z ulice. Nebyl v obleku, ale byl upravený, čistý, a v rukou držel malý balíček. Pomalým krokem došel až k ženichovi a tiše ho požádal o chvíli u mikrofonu.

Lidé byli zmatení, šuškali si. Ale Kristýna ho okamžitě poznala — a souhlasně přikývla.

Muž se postavil před přítomné a řekl:

„Jmenuji se Pavel. Dlouhá léta jsem neměl nic. Ani domov, ani důvod vstávat. Až na ni. Každé ráno se zastavila a bez jediného slova mi přinesla snídani. Neptala se, nesoudila. Jen se usmála. A ten úsměv… ten mě držel nad vodou. Ukázala mi, že i ve světě, který mě přehlížel, ještě žije lidskost.“

Pak přistoupil ke Kristýně a podal jí malou dřevěnou krabičku. Uvnitř byl ručně vyřezaný anděl, s jejím jménem na křídlech.

Všichni ztichli. Emoce zaplnily zahradu. A pak — potlesk, slzy, dojetí. A Kristýnin úsměv, který řekl vše, co slova nedokázala.