Nejdřív se tomu smála, když si sousedi začali stěžovat. „Marek je prostě jiný. Citlivější,“ říkala. Když ho vyloučili ze školy kvůli «incidentu», hájila ho: „Určitě ho vyprovokovali! Kdo ví, co mu řekli?“ A když jí manžel oznámil, že už to dál nedává, že se dusí pod tíhou lží, zůstala sama.

Pak přišel den, kdy se stalo něco, co už nešlo přehlédnout. Něco, co ublížilo někomu jinému. Něco, co se objevilo ve zprávách. A najednou o tom šeptala celá vesnice.

„To je ta matka. Ta, co neviděla. Nebo vidět nechtěla.“

Eva si uvědomila, že ji tu už nikdo nechce. Nikdo jí sice neřekl přímo „odejdi“, ale stačilo to ticho po mši, pohled pokladní v obchodě, prázdné lavice v kostele. A ledové, odměřené chování těch, kteří ji kdysi objímali.

Jednoho rána sbalila tašku. Ne kvůli sobě. Věděla, že pokud zůstanou, Marek nedostane žádnou šanci. A i kdyby si všichni mysleli, že jako matka zklamala, ona věděla své – udělala to, co by v zoufalství udělala každá matka: chránila své dítě.

Eva nebyla špatná matka. Nezanedbávala, neubližovala, neodvracela se. Právě naopak – milovala Marka tak moc, že kvůli němu obětovala vše. I pravdu.