V odlehlé části malé venkovské nemocnice panovalo časné ranní ticho. Pokoj číslo 27 byl zalit jemným světlem vycházejícího slunce. Na nemocničním lůžku, zabalený v přikrývce, ležel pan Malík — muž s unavenýma očima a klidným výrazem ve tváři. Po jeho boku, věrně jako vždy, ležel pes.

Rex, starý německý ovčák, byl jeho nejbližším přítelem už téměř čtrnáct let. Byl s ním, když přišel o manželku, doprovázel ho na ranních procházkách, hlídal ho, když v noci nemohl spát. Když pana Malíka převezli do nemocnice, prosil, aby mohl mít Rexe u sebe. Lékaři byli proti, ale zdravotní sestra Klára se rozhodla porušit pravidla. „Je to to poslední, co ho drží při životě,“ řekla tehdy tiše primáři.

A tak byl Rex přijat do nemocnice. Ležel tiše na dece vedle postele, neštěkal, nezlobil — jen čekal. Dny plynuly a stav pana Malíka se zhoršoval. Mluvil méně, usmíval se vzácněji. Ale pokaždé, když pohladil Rexe po hlavě, jeho oči ještě jednou zasvítily.

Jednoho rána, kolem šesté, šla Klára jako obvykle na vizitu. Nesla s sebou teplý čaj a léky. Zaklepala lehce, ale nedostala žádnou odpověď. Otevřela dveře a vstoupila — a to, co uviděla, jí vzalo dech.

Pan Malík ležel tiše s jemným úsměvem na rtech. Jeho ruka visela přes okraj postele — a v ní, něžně sevřená, byla tlapka Rexe. Pes ležel tiše u postele, oči měl zavřené, tělo nehybné.

Klára k nim přistoupila. Zkontrolovala puls. Nic. Pak se sklonila k Rexovi — ani on už nedýchal.

Oba byli pryč. Odešli spolu.

Na nočním stolku ležel starý zažloutlý papír. Rukou pana Malíka tam bylo dopsáno pár posledních řádků:

„Nevím, co bude po smrti. Ale vím, že tam, kam půjdu, chci jít s tebou. Po tom všem, co jsme spolu zažili, se nedokážu rozloučit. Tak jestli to cítíš stejně… pojď se mnou.“

Klára si sedla na židli a tiše plakala. Ne z bolesti, ale z dojetí. V tom pokoji nezemřel jen člověk a jeho pes. V tom pokoji odešlo přátelství, které trvalo celý život. A odešlo důstojně — tak, jak žilo: spolu.