Nikdy jsem nebyla pověrčivá. Na duchy jsem nevěřila, horory jsem brala jako zábavu a staré hřbitovy mi vždy připadaly spíš jako smutná, ale klidná místa. Všechno se ale změnilo jedno podzimní odpoledne.

Byla jsem na návštěvě u rodičů na vesnici. Po obědě jsem se šla projít na starý hřbitov za kostelem — zarostlý kout, kam už téměř nikdo nechodí. Mám ráda ticho a atmosféru míst, kde jména na náhrobcích dávno zmizela z paměti lidí.

Vzadu, pod rozpadající se zdí, jsem si všimla hrobu, který téměř splýval se zemí. Kříž byl nakloněný, náhrobní kámen porostlý mechem a listím. Sotva čitelný nápis hlásal:

Marie V. † 1897–1918
Nic víc. Žádné „Odpočívej v pokoji“, žádná svíčka, žádná květina.

Nevím proč, ale něco mě nutilo zůstat. Sedla jsem si vedle hrobu a začala ho pomalu čistit. Rukávem jsem setřela mech, narovnala kámen, rukama shrnula listí. Když jsem odcházela, položila jsem na kámen jediný vřes, který jsem cestou našla. A potichu jsem řekla:

„Nejsi zapomenutá.“

Druhý den ráno jsem se probudila s podivným tlakem na hrudi. Všechno v mém pokoji bylo na svém místě — až na jednu věc.

Na parapetu ležela suchá růže.
Tmavě červená, křehká, ale nezvadlá. Nevypadala jako růže z květinářství. Spíš jako ta, která ležela desítky let na opuštěném hrobě. Pod ní byl složený kousek papíru. Na něm bylo rukou napsáno:

„Děkuji, že jsi mě našla.“

Zůstala jsem jako přimražená. Nevěděla jsem, jestli mám být dojatá, vyděšená — nebo obojí. O tom hrobě nikdo nevěděl. Nikomu jsem o něm neřekla. A ta růže… ta tam neměla být.

Celý den mě pronásledoval zvláštní pocit. Jako by ve stínu někdo stál. Vzduch v domě byl jiný – těžký, tichý. A pak, v noci, se mi zdál sen.

Viděla jsem ji.
Mladá dívka, ve starých šatech, seděla na kamenné lavici u svého hrobu. Dlouhé tmavé vlasy, bledá tvář a oči, které mě sledovaly s podivnou směsicí vděčnosti a smutku.

„Jsem Marie,“ řekla. „Nechci nic zlého. Jen aby si na mě někdo vzpomněl.“

Ráno jsem se probudila – a na polštáři ležel vřes. Stejný, jaký jsem den předtím položila na její hrob.

Od té doby tam pravidelně nosím květiny. Občas zapálím svíčku. A pokaždé, když odcházím, mám pocit, že mě někdo sleduje. Ale nejsou to zlé oči. Jsou to oči někoho, kdo už není sám.

Ať si myslíte cokoliv…
některé duše nenajdou klid, dokud je někdo znovu nevysloví jménem.