Její manželství s Markem bylo přesně takové, jaké si vždycky přála.
Tiché, pevné, klidné.
Marek byl spolehlivý, předvídatelný. Věděl, jak má rád svou kávu, a nikdy nezapomněl zamknout dveře, než šli spát.

Po dvaceti letech s ním si Eva myslela, že už ji nic nepřekvapí.
A pak se objevil on.
Neznámý muž. Mlčenlivý. Odtažitý. Ale jeho pohled…

Poprvé ho zahlédla na pohřbu Markova vzdáleného příbuzného. Nezapojoval se. Stál tiše v pozadí. Ale díval se.
Ne na rakev. Ne na smuteční hosty.
Na Evu.

Ten pohled nebyl ani lítostivý, ani nepřátelský. Spíš varovný. Znepokojivý.

Chtěla za ním jít, zjistit, kdo je. Ale zmizel. Stejně tiše, jak se objevil.
A pak přišla obálka.
Bez odesílatele. Bez jediné poznámky.
Uvnitř byla jen fotografie.

Na ní stál Marek. Mladší. Jiný.
A vedle něj — onen neznámý muž.
Drželi se za ruce.

Najednou se všechno, co bylo jisté, začalo rozpadat.
Marekovo ticho už nebylo klidné. Bylo podezřelé.
Kam chodil, když tvrdil, že je v práci?
Proč nikdy nemluvil o minulosti?
A koho vlastně celou tu dobu miloval?

Eva si myslela, že zná každou stránku jeho života.
Ale možná… ho neznala vůbec.