Marek a Tereza už měli města dost. Roky v přecpané Praze, věčný hluk, spěch a betonová džungle je vyčerpaly. Toužili po klidu a novém začátku.

Našli ho — alespoň si to mysleli — v zapadlém inzerátu: kamenný dům na okraji malé vesničky. Levný, tichý, „s atmosférou“. Zdálo se to jako splněný sen.

Ale už první den po nastěhování se něco nezdálo.

Okna, která se sama otevírala za úsvitu.
Zrcadlo, kde se občas něco mihlo, i když nikdo nebyl nablízku.
A ten nepříjemný pocit… jakoby byli sledováni.

V suterénu narazili na zazděné dveře – na půdorysu domu přitom žádný takový prostor neexistoval.
Když je Marek prorazil, vyvalil se ledový vzduch. Ne obyčejný chlad – ale takový, který jakoby přišel z jiného času.

Uvnitř:

• starý kufr plný dětských hraček,
• balíček dopisů s roztřeseným písmem,
• a nástěnka s vybledlými fotografiemi…

Na některých snímcích byl jejich dům – ale stáli u něj úplně jiní lidé.

Od té chvíle se začaly dít podivné věci.

Každou noc slyšeli kroky na půdě.
Zamčené dveře se otevíraly samy od sebe.
A Marek začal ze spaní mluvit cizím hlasem. Říkal jména, která Tereza nikdy neslyšela – ani doma, ani v celé vesnici.

Když se rozhodli dům opustit, zjistili, že už nemohou.
Dům je nechtěl pustit.