Všichni si mysleli, že její čas nadešel.
Hospicový pokoj číslo 7, skrytý v zadní části budovy, byl zahalen tichem.
Přístroje vydávaly slabé zvuky, dech byl sotva znatelný…
Ale ona stále žila.

Zdravotní sestry byly zmatené.
— Drží se silou vůle, poznamenala jedna.
Druhá však cítila něco jiného:
— Ne, ona na někoho čeká.

A skutečně.
Třetí noc, právě když venku začal padat první sníh, se dveře tiše otevřely.
Do místnosti vstoupil muž — šedé vlasy, oči plné lítosti a v ruce kniha, kterou kdysi zapomněl vrátit.

Ona otevřela oči. Poprvé za celý den.
A usmála se.

„Teď už můžu odejít,“ zašeptala.
Pevně jí stiskl ruku. Mlčel.

Ten večer nebyl o smrti.
Byl o čekání, o smíření…
A o klidu, který přišel až ve chvíli rozloučení.