Nikdy bych si o sobě nemyslela, že budu ten typ ženy, která skrytě sleduje, co se děje doma. Ale něco ve mně poslední týdny šeptalo, že něco není v pořádku. Nešlo o žárlivost nebo obavy z násilí. Spíš o ticho, které zůstávalo v bytě i poté, co jsem přišla domů. Eliška byla najednou zamlklá, a i když můj muž vypadal stejně jako vždy – klidný, praktický, spolehlivý – něco mi nehrálo.

Z čiré potřeby uklidnit se jsem koupila malou kameru a nenápadně ji ukryla v knihovně v obýváku. Neřekla jsem to nikomu.

Jednoho večera jsem si sedla a pustila záznam.

A to, co jsem uviděla, mi vehnalo slzy do očí.

Můj muž, ten vážný, rozumný muž, kterého jsem často považovala za příliš uzavřeného, každý den po mém odchodu z práce měnil svou roli. Převlékl se do růžové sukýnky z Eliščina kostýmového kufříku, nasadil si korunku, popadl kouzelnou hůlku a s naprostou přirozeností se s ní pouštěl do pohádkového světa. Hrál princezny, tančil, padal na zem, vymýšlel příběhy – jen aby ji rozesmál.

A ona se smála. Upřímně, ze srdce. Tak, jak jsem to od ní už dlouho neslyšela.

Seděla jsem tam a zírala. Myslela jsem, že se potvrdí mé obavy – místo toho jsem našla něco mnohem silnějšího. Lásku. Oddanost. Opravdové otcovství.

Zjistila jsem, že doma máme nejen výjimečného tátu, ale i muže, který se nebojí být směšný, když jde o štěstí jeho dcery. Který dokáže na chvíli zapomenout na svět dospělých a být tím, kým jeho dcera právě potřebuje – vílou, princem, kamarádem.

Neztratila jsem důvěru. Naopak – našla jsem obdiv.

Od té chvíle vím, že mám vedle sebe muže, kterého bych si vybrala znovu. Ne proto, že je perfektní. Ale proto, že dokáže být kouzelný – pro naši dceru. A tím i pro mě.