Ve třídě panoval obvyklý chaos. Kluci z kroužku informatiky si posílali vtipné lístečky, dívky vzadu probíraly poslední trendy na TikToku a učitel se potřetí snažil vysvětlit pravidla programátorské soutěže. Všichni byli zaneprázdnění – kromě Aničky.

Seděla tiše stranou, s batohem na klíně a prázdnou obrazovkou před sebou. Nikdo jí nevěnoval pozornost.

„To je ta, co nikdy nic neříká,“ zaznělo šeptem někde v lavici. „Proč se sem vůbec přihlásila?“

Všichni čekali, že to po pár minutách vzdá.

Ale Anička se ani nepohnula. Když soutěž začala, nasadila si sluchátka, otevřela editor a bez jediného slova se pustila do práce. Nehledala nápovědu. Neopisovala. Jen soustředěně psala, jako by přesně věděla, co dělá.

Po deseti minutách se začaly šířit první šepoty. Po patnácti už soutěžící raději sledovali její obrazovku než tu svou.

Ve dvacáté minutě se k ní sklonil učitel. Zamračil se, pak zamrkal a odešel ke stolu poroty. Ukázal jim něco na tabletu. Všichni ztichli.

Když se časomíra přiblížila ke třicáté minutě, Anička zvedla ruku.
„Mám hotovo,“ oznámila klidně.

Odevzdala aplikaci, která nejen bezchybně plnila zadaný úkol, ale nabídla i chytré funkce navíc – samoučící algoritmus, přehledné uživatelské rozhraní a perfektní optimalizaci.

Zbytek účastníků zůstal beze slova. A poprvé za celý rok – nebyl slyšet smích.

Ten den nezískala jen vítězství. Získala uznání. A proměnila pohled všech, kdo ji do té doby přehlíželi.