Když jsem se pustil do rekonstrukce starého rodinného domu po prarodičích, počítal jsem se vším možným – s vlhkostí, zastaralou elektroinstalací, možná i s hnízdem vos. Ale na něco takového mě nepřipravil nikdo.

Všechno to začalo v horním patře, v jedné z ložnic. Měl jsem v plánu zbourat příčku a spojit dva malé pokoje v jeden větší. Když jsem začal řezat sádrokarton, narazil jsem na zvláštní žluto-bílou hmotu. Na první pohled to připomínalo izolační pěnu. Nic neobvyklého. Jenže bylo jí podezřele moc. A nebyla jako ostatní pěny – tahle byla měkká, mazlavá… a vydávala nepříjemný, sladce hnijící zápach.

Přesto ve mně zvítězila zvědavost. Vzal jsem nůž a začal ten podivný materiál opatrně odstraňovat.

Za ním se objevila dutina.

A v ní… starý kovový kufřík. Malý, uzamčený, celý obalený tou podivnou hmotou. Když se mi ho konečně podařilo otevřít, čas se na okamžik zastavil.

Uvnitř byly dětské boty. Zjevně velmi staré – každá jiná, jedna růžová, druhá modrá. Vedle nich špinavé ponožky. A pod tím vším černobílé fotografie. Dětí. Některé se smály, jiné měly ve tváři strach. A na několika snímcích byl v pozadí pokoj, ve kterém jsem právě stál.

V tu chvíli mi došlo, že to, co jsem považoval za izolaci, nebyla náhoda. Ten kufr někdo pečlivě ukryl. A nechtěl, aby ho někdo našel.

Zavolal jsem policii. Od té chvíle se všechno změnilo. Dům byl uzavřen, začalo vyšetřování. Ale nikdo mi nic neřekl. Jen mi zopakovali, že jsem udělal správnou věc.

Přesto se mi v hlavě stále vrací poslední fotografie z kufru. Na její zadní straně byl rukou napsaný vzkaz:

„Tohle už se nesmí nikdy zopakovat.“

Od té doby nemohu spát. A do domu už jsem se nikdy nevrátil.

Protože to nebyla pěna. A protože některé stěny… by měly zůstat navždy neotevřené.