Pět let.
Dvě stě šedesát nedělních odpolední.
A ani jednou nevynechala.

Marie přicházela na hřbitov se stejnou kyticí – bílé růže, Karlovy oblíbené. Poseděla na lavičce vedle náhrobku, hladila studený kámen a tiše si s Karlem povídala. Jindy jen naslouchala větru a svému vlastnímu smutku.

Hrob byl vždy jako ze škatulky. Ani listí tam nikdy neleželo dlouho. Lidé z vesnice ji obdivovali – za její neochvějnou věrnost i tichou sílu.

A pak… přišel zlom.

Byl pošmourný listopadový den. Marie si všimla, že květiny z minulého týdne zmizely. To se ještě nestalo. Přemýšlela – vítr? Možná toulavá zvířata?

Ale pak jí pohled sklouzl níž – a ztuhla.

Zemina kolem hrobu byla narušená. Jako by ji někdo zlehka rozhrabal a zase spěšně zahrnul. A na náhrobku… čerstvý, tenký škrábanec.

Zatížilo se jí srdce.

Hned zašla za správcem. Ten tvrdil, že nic podezřelého neviděl. Ale další den, s policií po boku, začali hrob znovu otevírat – a objevili děsivou pravdu.

Karlovo tělo… tam nebylo.

Nebyl tam žádný člověk. Žádná rakev. Jen prázdná jáma a kousky dřeva – jakási maketa víka. Někdo ho tam buď nikdy neuložil, nebo ho někdy poté odnesl.

Marie zůstala bez hnutí. Nemohla mluvit. Nemohla plakat. Jen zírala do prázdna.

Kdo tedy spočíval v rakvi, když se s ním před pěti lety loučila?
Koho oplakávala celé ty roky?
A kde teď je Karel?

Na hřbitov se už nikdy nevrátila.
Protože nejděsivější není smrt.

Nejděsivější je nejistota, kdo je skutečně mrtvý – a kdo ne.