Bylo dusné letní odpoledne. Teploměr ukazoval přes 32 °C a vzduch se skoro nedal dýchat. Vracel jsem se z obchodu, když jsem zahlédl tmavé auto na parkovišti – přímo pod sluncem. Zavřená okna, vypnutý motor, žádný pohyb… až na jednoho černého labradora uvnitř.

Těžce dýchal. Sliny mu kapaly z tlamy, jazyk vyplazený, oči vyděšené. Žádná miska s vodou. Žádný náznak, že by se měl brzy někdo vrátit.

Chvíli jsem čekal. Zvažoval jsem to. Možná přece jen… Ale ten pes už skoro nezvládal dýchat.

Popadl jsem klíč na kola z kufru svého auta a rozbil zadní okno. Lidé se začali otáčet. Někdo vytáhl mobil. Vytáhl jsem psa ven a odnesl ho do stínu. Dal jsem mu napít, seděl u mých nohou a chvěl se.

A pak se objevil on.

Chlap. Hned začal řvát – že jsem zničil jeho auto, že se z toho „nevykroutím“. Hrozil žalobou. Nadával.

Jenže někdo z přihlížejících si ho pozorně prohlédl a řekl nahlas:
„To je ten, co ho hledají! Viděl jsem to na sociálních sítích!“

Nastalo ticho.

Někdo ukázal na mobilu výstrahu – hledaný muž, podezřelý z týrání zvířat a dalších trestných činů. Když přijela policie, okamžitě ho identifikovali. Pokusil se utéct, ale neměl šanci. Spoutali ho přímo na místě.

Ten den jsem si myslel, že zachraňuji psa z rozpáleného auta.

Netušil jsem, že zároveň pomůžu zastavit někoho, kdo před spravedlností unikal roky.