Všechno začalo jako dokonalý letní výlet. Slunce v srpnu pražilo z jasné oblohy, mořská hladina se téměř nehýbala a písek pod nohama hřál přesně tím správným způsobem. Byli jsme parta, kterou pojilo přátelství od dětství — přežili jsme spolu všechny ty roky, první průšvihy i lásky, rozchody i rozjezdy do různých měst. Na pláž jsme dorazili nalehko: pár osušek, sluneční brýle, termoska s pitím… a pes Rony.

Rony patřil Lukášovi, ale vnímal nás všechny jako své. Byl s námi od základky – klidný, pomalý, věčně ospalý, ale s pohledem, který jako by rozuměl víc, než by měl. Toho dne si užíval stejně jako my – válel se po písku, běhal kolem vody, olizoval nám ruce, když jsme si sedli.

Den plynul bezstarostně, až podezřele dokonale. Hluk vln, křik racků, smích. Slunce vysoko. Nikdo netušil, že se všechno změní během jediné minuty.

Seděli jsme v kruhu. Vzduch voněl solí a horkým pískem. Z plastových kelímků jsme srkali limonádu a házeli si míčem. Petra natáhla ruku k Ronymu, aby ho pohladila. A pak… se zarazila.

Zmlkla a vytřeštila oči. Chvíli jen zírala, pak bez slova ukázala prstem.

„Tamhle… na krku. Vidíte to?“

Přisunuli jsme se blíž. Na první pohled to vypadalo jako zamotaná srst, ale pak jsme si všimli – mezi chlupy se rýsoval tmavý tvar. Kruhový, s podivně propletenými liniemi. Vzor, který připomínal oko. Nebo něco, co sleduje.

Okolní svět jako by ztichl zároveň s námi.

Rony zůstal klidný, ale ne jako obvykle. Nebyl to ten klid známý a důvěrný. Díval se pryč, jakoby nevnímal, že na něj saháme. Jako by byl duchem jinde. Jako by nás najednou nepoznával.

„Včera to tam nebylo,“ zašeptal Lukáš. Hlas se mu třásl. „Přísahám.“

Petra pomalu stáhla ruku. Martin se pokusil dotknout znaku, ale Rony vydal hluboký zvuk. Neštěkal. Nezavrčel jako pes, který si chrání bolavé místo. Ten zvuk byl cizí. Téměř lidský v té nejnepříjemnější podobě. Neznámý. Mrazivý.

„Ten symbol… znám ho,“ zamumlala Petra. „Můj děda ho měl nakreslený v jednom zápisníku. Psané bylo, že je to označení. Pro někoho, kdo hlídá práh.“

„Jaký práh?“ zeptal se Martin. Nikdo neodpověděl.

Od té chvíle bylo po všem. Všechno, co předtím působilo tak lehce a teple, jako by někdo náhle vypnul. Slunce přestalo hřát, vítr ustal a vlny moře utichly. Seděli jsme tam a mlčeli. Rony vstal, prošel mezi námi a zamířil k písečným dunám. Ani jednou se neohlédl.

Lukáš se chtěl zvednout a jít za ním, ale něco – instinkt, strach, pocit, že by to neměl – ho zastavilo. A nejen jeho. Všichni jsme cítili totéž.

Rony už nikdy nepřišel zpátky.

Od té doby jsme nebyli stejní. Lukáš se uzavřel. Petra se začala věnovat starým knihám o symbolech a zapomenutých věcech. My ostatní jsme se snažili zapomenout – neúspěšně. Ten den jsme nikdy nahlas neprobrali. Ale v noci, ve snech, se Rony někdy vrací. A jeho oči – plné vědomí něčeho, co my stále nevidíme – zůstávají s námi dlouho poté, co se probudíme.

Možná to byl jen výjev, náhoda. Ale někdy to nejděsivější nezačíná křikem. Začíná mlčením. A jedním pohledem, který měl raději zůstat neviděn.