Když Marie Křížová vstoupila na policejní stanici s očima plnýma slz a roztřeseným hlasem, policisté ji nejprve nevzali vážně. Zdála se být zmatená, rozrušená, jako někdo, kdo stále truchlí. Vždyť uplynul teprve rok od smrti jejího jediného syna Adama, který zemřel při tragické nehodě. Oficiálně narazil autem do pilíře a byl na místě mrtvý. Tělo identifikoval otec, pohřeb proběhl podle všech pravidel.

Ale pro Marii nic neskončilo.

Nemohla se s tím smířit. A především – něco jí to nedovolovalo. Noc před svou návštěvou policie měla sen, který se vryl do její mysli.

„Viděla jsem ho… naživu. Stál tam, jako by na mě čekal. V chatě, pod stromem. Oblečení měl špinavé, ale díval se mi přímo do očí. A řekl: ‘Mami, neměl bych tady být. Otevři to.’“

Probudila se zpocená a s tlukoucím srdcem. Nebyla to běžná noční můra. Ten hlas zněl skutečně. A ona věděla, že něco není v pořádku.

Policie její podezření odmítla. Tak se rozhodla konat sama.

V noci vzala lopatu, nasadila čelovku a vydala se na hřbitov. Každý pohyb byl proti zákonu, ale její srdce jí velelo jednat. Vrstva po vrstvě odhazovala zeminu, až konečně narazila na rakev. Otevřela ji.

Byla prázdná.

Žádné tělo. Žádné známky pohřbu. Interiér rakve byl neporušený a čistý. Přitom rakev byla zapečetěná, hrob nedotčený.

Její výkřiky v noci přilákaly sousedy. Přivolali policii. Tentokrát nikdo nezpochybňoval, co viděli.

Kriminalisté přijeli, rakev prozkoumali — a mlčeli. Tělo Adama Kříže bylo pryč. Zmizelo. Beze stopy.

Vyšetřování začalo. Ale čím víc se zjišťovalo, tím záhadnější vše bylo. Lékař, který vydal úmrtní list, náhle rezignoval. Pracovníci pohřební služby zmizeli – jeden údajně vycestoval, druhý skončil na psychiatrii.

Marie tvrdila, že sen se opakuje. Adam je někde, volá ji. Několik vesničanů později uvedlo, že po noci, kdy byla rakev vykopána, slyšeli z lesa podivné zvuky. Volání. Šepoty. Kroky.

Nikdo se ale neodvážil jít blíž.

Dnes je vesnice tichá. Vyšetřování pokračuje, ale odpovědi nepřicházejí.

Marie žije sama na kraji lesa. Každý den usedá pod starý dub. Někdy s Adamovou starou bundou. Říká, že cítí jeho přítomnost.

A zatímco někteří věří, že její mysl podlehla smutku, jiní šeptem říkají: v té rakvi nikdy žádné tělo nebylo.

A že Adam… možná někde čeká, aby ho někdo konečně našel.