Vesnička Malý Hvozd byla vždy poklidným koutem světa, kde se život řídil rytmem ročních období a sousedé se zdravili jménem. Starý pan Antonín Dvořák tam žil stranou ostatních – sám, na okraji lesa, v domku bez elektřiny, s několika zvířaty. Jeho nejvěrnějším společníkem byl kůň jménem Hrom – starý hnědák, o jehož věku se jen spekulovalo. Ale každý věděl, že mezi ním a Antonínem bylo zvláštní pouto.

Říkalo se, že spolu hovořili — ne slovy, ale tichem, gesty a pohledem. Bylo to, jako by si rozuměli na nějaké jiné, starobylé úrovni.

Když Antonín zemřel ve spánku, celá vesnice se sešla k poslednímu rozloučení. Rakev stála vedle kapličky, lidé stáli tiše, čekali na obřad.

A tehdy se stalo něco, co nikdo nečekal.

Z lesa se tiše vynořil Hrom. Bez jezdce, bez postroje. Pomalu a klidně přešel mezi lidmi až k rakvi. Sklonil hlavu a zůstal stát. Ani se nepohnul. V očích mu bylo cosi, co nikdo nedokázal pojmenovat – smutek? Porozumění?

Když se ozval zvon, Hrom se otočil, bez jediného zvuku odešel zpátky do lesa a navždy zmizel.

Lidé plakali. A když se ho snažili později najít, už ho nikdo nikdy nespatřil.

Teprve později se objevily zmínky ve starých kronikách – o koni, který se zjeví, když duše, žijící v souladu s přírodou, opustí tento svět. Hrom, říkali pak, nebyl jen kůň. Byl průvodce. Strážce. Poslední přítel.

A to ticho, které tehdy zavládlo u rakve, bylo výmluvnější než jakákoli slova.