Bylo nedělní dopoledne, vedro jako v peci. S dcerou jsme ve skříni objevily starý nafukovací kruh a spontánně jsme se rozhodly, že zajedeme k rybníku. Po letech. Jen my dvě.

Ze dna skříně jsem vytáhla své oblíbené červené jednodílné plavky. Trochu vybledlé, ale pořád mi seděly. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a usmála se. Ne jako modelka, ale jako žena, která ví, kým je.

Když mě dcera uviděla, zarazila se.

„Mami… vážně? Tohle si chceš vzít?“ řekla tónem, ve kterém zazníval lehký posměšek.

Zvedla jsem obočí.
„A co jako?“

„No… nejsi už trochu moc stará na plavky? Na takovéhle?“

Zůstala jsem stát. Ne uraženě. Ale překvapeně.
Tohle neřekla cizí žena na ulici.
Tohle řekla moje vlastní dcera.

Neodpověděla jsem. Vzala jsem si ručník, nasadila sluneční brýle… a šla.

U rybníka jsme si rozložily deku. Kolem mladí lidé, děti, senioři… obyčejní lidé. Vstala jsem, svlékla šaty — a vešla do vody.
Bez omluv. Bez studu. Bez přemýšlení, co si kdo myslí.

Plavala jsem. Smála se. Potápěla se. Jako kdysi.
A víš co? Nikdo se neotáčel. Nikdo si neukazoval. Lidé měli svých starostí dost.

Když jsem se vrátila na deku, dcera mlčela. A pak tiše řekla něco, na co nikdy nezapomenu:

„Víš, mami… možná jsem ti jen záviděla, že máš tu odvahu být v plavkách… a je ti to jedno.“

Usmála jsem se.

„To není odvaha, miláčku. To je svoboda.“

Ten den si zapamatujeme obě.
Ona pochopila, že věk není ostuda, ale síla.
A já si znovu připomněla, že být mámou neznamená přestat být sama sebou jen proto, co si myslí ostatní.

Až se mě příště někdo zeptá, jestli nejsem na něco „moc stará“ — usměju se.
A půjdu. Klidně v plavkách.