Bylo pozdní srpnové odpoledne. Teplý vánek vál od moře, písek pálil do chodidel a dětský smích naplňoval vzduch.
Typický letní den na pláži u Baltského moře. Zdánlivě dokonalý.

Vedle nás si starší muž hrál se svým retrívrem, zlatým psem jménem Max. Byl klidný, přátelský, poslušný na slovo.

Až do chvíle, kdy něco ucítil.
Zastavil se. Zavětřil. A pak vyrazil směrem k okraji pláže – tam, kde se jemný písek mísil s mořskou trávou.
Začal hrabat.

Zpočátku si toho nikdo nevšímal. Psi to přece dělávají, ne?
Jenže Max byl jiný. Hrabal rychle. Hluboko. A nepřestával.

„Maxi! Nech toho!“ volal muž.
Pes však neposlechl. Najednou ztuhl… a zavrčel.

Muž k němu přiběhl – a tehdy to uviděl.
Kousek látky. A pak… cosi, co vypadalo jako lidská ruka.

Zbytek se odehrál rychle.
Výkřiky. Mobily. Policie. Červenobílá páska.
Do hodiny byla celá pláž evakuována.

Z písku bylo vytaženo tělo mladé ženy, částečně mumifikované mořským větrem a solí.
Podle prvních odhadů tam leželo celé týdny, možná i déle.

Žádná kabelka. Žádné doklady.
Jen zvláštní náhrdelník z mušlí… a tenký náramek na zápěstí s nápisem „L+P“.

Vyšetřování trvalo měsíce.
Objevily se různé teorie – nehoda, vražda, únos – ale pravda zůstala nejasná.

Jedno je však jisté:
Bez Maxe by tam ležela dál. Skrytá. Zapomenutá.

Od té doby, kdykoli slyším psa hrabat v písku, už se nesměju.
Uvědomil jsem si, že některé příběhy nejsou pohřbené dost hluboko.