Ana měla pouhých devatenáct let, když se její život převrátil vzhůru nohama kvůli rozhodnutí, které si nikdy nepřála. Narodila se v malé ukrajinské vesnici a od dětství poznala, co je těžká práce – ranní úkoly, pomoc v rodinném vinařství, péče o mladší sourozence. Její rodina vlastnila malé vinařství, ale dluhy, slabé úrody a hospodářská krize je přivedly na pokraj zkázy.

Tehdy se objevil muž s nabídkou, která vypadala jako záchrana – šejk Tárik ibn Rašíd, jeden z nejbohatších mužů v Maroku, miliardář ve věku sedmdesáti pěti let. Jeho podmínka byla jednoduchá, ale šokující: splatí všechny dluhy, zachrání vinařství… ale Ana se musí stát jeho manželkou.

Pro rodinu, která čelila úplnému kolapsu, to byla dohoda s osudem. Smlouva byla podepsána, dokumenty ověřeny a Ana – s kufrem plným skromných šatů a srdcem plným strachu – se ocitla v horkém a hlučném Marrákeši.

Palác, do kterého ji odvedli, vypadal jako scéna z „Tisíce a jedné noci“. Vysoké vyřezávané dveře, mozaikové podlahy, vůně santalového dřeva ve vzduchu – to všechno ji oslepovalo a zároveň děsilo. Služebníci se jí klaněli s úctou, ale v jejich očích zářila tichá zvědavost. Cítila se víc jako vězeňkyně než jako nevěsta.

Snažila se přesvědčit sama sebe, že manželství bude jen formalitou, že starý muž hledá jen společnost. Ale chladné pohledy jeho právníků a přesné přípravy svatby tu iluzi zničily.

Nastala noc. Zlaté náramky na jejích zápěstích cinkaly při každém pohybu a pod lehkou látkou svatebních šatů se Ana třásla. Chodby paláce se ponořily do ticha, jako by i vzduch zadržoval dech.

Když se dveře jejího pokoje otevřely, spatřila Tárika. Kráčel pomalu, ale sebevědomě, jako muž, který vždy dostane, co chce. Jeho oči, navzdory věku, planuly podivným, pronikavým světlem. Bez pozdravu řekl:

— Svlékni se.

Každý jeho krok přibližoval okamžik, kterého se Ana nejvíc bála. Její srdce bilo tak silně, že si myslela, že jí vyskočí z hrudi.

Posadil se vedle ní. Jeho dech byl těžký, přítomnost autoritativní. A tehdy… se stalo něco naprosto nečekaného.

Tárik se zastavil, podíval se jí do očí a tiše řekl:

— Bojíš se. Vidím to.

Ta slova zněla překvapivě něžně. Vstal, přešel k oknu, nalil si sklenici vody a bez otočení dodal:

— Dnes večer si jen popovídáme. Budeš mít čas si na mě zvyknout.

Ana nemohla uvěřit svým uším. Všechny děsivé příběhy, které slyšela o nucených sňatcích, se v ten okamžik rozpadly. Namísto chladné dominance našla trpělivost. Ale právě tu noc si uvědomila ještě něco znepokojivějšího – že tohle je teprve začátek.

Tárik jí vyprávěl, že svou první manželku ztratil před mnoha lety a od té doby nenašel klid. Jeho život byl plný moci a bohatství, ale prázdnota v jeho nitru se s léty prohlubovala. Nehledal jen formální svazek – hledal někoho, kdo mu vrátí pocit, že je naživu.

Pro Anu to bylo zjevení. Strach zůstal, ale vedle něj se objevila zvědavost. A hluboko v jejím srdci vyklíčila nebezpečná myšlenka: že její život se možná vydá cestou, kterou by si nikdy sama nevybrala… ale která ji může navždy změnit.