Měsíční slunce jemně hladilo studený mramor, nadhrobky se zableskly bledým leskem. Karina kráčela pomalu, s hlavou sklopenou, vyhýbala se pohledům na fotografie — životy, které už dávno skončily. Ne přišla si tu připomínat nebo truchlit. Její záměr byl mnohem temnější. Na hrobech často zanechávali jídlo — ovoce, bonbóny — jako poctu zemřelým. Pro někoho čerpání vzpomínek, pro ni otázka přežití.

Její těhotenství jí činilo kroky těžkými, a minulost v očích vyryla kamennou únavu. Před třemi týdny opustila vězení, odpykala trest za krádež. Svoboda se však ukázala jako iluze: bez práce, s rodinou, která se od ní odvrátila, a přáteli, kteří zmizeli, jako by nikdy neexistovali. Každý den byl boj o kousek chleba.

Ten den si plánovala jen krátkou procházku — síly ji opouštěly. U honosného hrobu, vypůjčeného čerstvýma květinama a zdobeného vyřezávaným pomníkem, si všimla něčeho tmavého pod lavičkou. Přistoupila blíž — byla to kožená peněženka. Srdce se jí rozbušilo.

Rozhlédla se — nikde nikdo. Zvedla ji a ucítila její váhu. Těžká… muselo tam něco být. Prsty se jí chvěly. Představovala si už, jak koupí chleba, mléko, možná něco sladkého. S tichým “klik” se rozepnula — a její naděje na peníze se okamžitě zhroutily.

Žádné bankovky. Žádné mince. Jen několik zežloutlých fotografií, pečlivě složených dopisů a zásnubního prstenu s rytinou.

Karina se zamračila. Na fotografiích stál muž kolem čtyřicítky, usmívající se vedle ženy a malého chlapce.

Otevřela jeden dopis. Písmo bylo jemné, úhledné, zjevně ženské. První řádky ji probodly srdce:
„Lásko má, pokud to čteš, znamená to, že už tu nejsem. Vím, že budeš vždy po boku našeho syna. Pečuj o něho a pamatuj, že jsme tě milovali víc než život…“

V hrudi ucítila sevření. Prsty se dotkly studeného kovu prstenu, a vlna studu a smutku ji zaplavila. Vzpomněla si, jak dříve snila o rodině, domově, teple… a místo toho našla vězeňské zdi, samotu a nedůvěru.

Na zadní straně fotografie dítěte si všimla malé zprávy: „Mému synovi k pátým narozeninám. Táta tě miluje.“ Už to nebyla obyčejná ztracená věc — byl to kousek něčího života, zachovaný na hrobě jako symbol lásky a ztráty.

Karina pomalu zavřela peněženku. V hlavě jí zazářila myšlenka — prodat prsten, vzít peníze, koupit jídlo. Ale spolu s tou myšlenkou se vynořilo něco jiného — poprvé po mnoha letech pocítila jiskru svědomí.

Peněženku vrátila na původní místo, opatrně setřela prach, a tiše zašeptala:
— Promiň…

Slzy jí stékaly po tváři, mísily se s prachem. Odešla, ale něco se v ní změnilo. Možná poprvé pochopila, že život lze otočit jiným směrem — ne kvůli morálce nebo strachu z trestu, ale proto, že i ty nejztracenější duše mohou učinit volbu aspoň trochu čistší.

Tu noc se vrátila do pronajatého pokoje s prázdnýma rukama, ale s nečekanou rozhodností. Ráno se pokusí najít práci. Mytí podlah, vykládání zboží — cokoliv lepšího než znovu ztratit sebe sama.

Karina věděla, že cesta bude dlouhá, ale teď měla důvod bojovat — nejen pro dítě, které nosila pod srdcem, ale i pro den, kdy se konečně bude moci bez studu podívat sama sobě do očí.