Příbuzní, kteří za jejího života sotva přišli na návštěvu, se teď přetahovali o staré dečky, stolní lampy a popraskané vázičky, jako by v nich byl ukrytý poklad.
A já… já jsem tam stál a cítil, jak se mi srdce pomalu stahuje.

Strávil jsem s ní poslední roky.
Byl jsem ten, kdo ji doprovázel k lékařům.
Ten, kdo jí vařil, uklízel, naslouchal jejím vzpomínkám.
A přesto se v závěti mé jméno neobjevilo. Ani jednou.

To ticho mezi křikem a předstíráním bolesti bylo horší než sám smutek. Už jsem to nemohl vydržet, a tak jsem se vytratil na zadní verandu, kde ještě dozníval slabý dech starých časů.
A právě tam jsem spatřil Nuku, babiččinu věrnou fenku.

Seděla u starého houpacího křesla, toho, které skřípalo pokaždé, když si babička na něj večer sedla. Nuka držela hlavu zvednutou, nehybnou, jako by stále čekala, že se dveře otevřou a její panička se vrátí. V jejích očích se leskl smutek, únava… ale také cosi zvláštního, tichého, skoro až člověčího.

Tehdy jsem pochopil:
jediné, co má skutečnou hodnotu, není skryté v žádném závěti.
Byl to živý tvor, který zůstal úplně sám.

Rozhodl jsem se ji vzít s sebou. Neměl bych klid, kdybych ji nechal mezi lidmi, kteří viděli hodnotu jen tam, kde bylo možné něco utrhnout.

Večer, když jsem jí sundával obojek, všiml jsem si, že pod kůží něco tvrdého tlačí. Prsty jsem přejel po vnitřní straně — a zastavil se.
V obojku byla všitá malá skrytá kapsa. Opatrně jsem ji pootevřel… a dech se mi na okamžik zastavil.

Uvnitř ležel starý kovový klíč. Těžký, chladný a zdobený jemnou rytinou. A ta rytina — poznal jsem ji okamžitě. Byly to stejné iniciály, jaké babička nosila na prstenu, který nikdy nesundala.

Zamrazilo mě.
Proč to schovala právě sem?
A proč ten klíč dostal jen pes?

Nuka mě sledovala, jako by čekala, co udělám. Když jsem zvedl oči, lehce se postavila, otočila se a vykročila ke dveřím. Pak se ohlédla — a já pochopil, že chce, abych šel za ní.

Dům uvnitř byl už téměř na prasknutí. Hádky byly tak hlasité, že se zdálo, jako by se stěny rozpadaly. Ale my jsme šli mlčky chodbou až do malé komory na konci, kde nikdo nikdy nic nehledal.

Tam, v rohu pod šedou přikrývkou, stála stará, masivní truhla. Jasně jsem si ji pamatoval z dětství — ale nikdy se neotvírala. Nikdy jsem nevěděl proč.

Klekl jsem si k ní a přejel rukou po popraskaném víku. Teprve tehdy jsem si všiml tenké štěrbiny — dokonale odpovídající klíči, který jsem držel v ruce.

Když klíč cvakl, měl jsem pocit, že se ve mně cosi zlomilo.

Uvnitř truhly nebyly šperky ani dokumenty.

Byly tam dopisy.
Pečlivě svázané červenou nití.
Na každé obálce mé jméno.
A roky… mnoho roků, během kterých jsem si myslel, že mě babička jen mlčky pozoruje.

Rozbalil jsem první dopis. Babiččin rukopis byl trochu nejistý, ale pořád krásný.

„Jestli tohle čteš, znamená to, že už s tebou nemohu mluvit tak jako dřív. Ale věz, že jsem tě vždy provázela — i když jsi měl pocit, že jsi sám.“

Musel jsem polknout.

Pak jsem přečetl něco, co mi rozbušilo srdce ještě víc:

„Nuka není obyčejný pes. Povede tě na místo, kde pro mě všechno začalo. A tam poznáš, co jsem ti opravdu chtěla zanechat.“

Zvedl jsem hlavu.
Nuka stála těsně u mě, napjatá, jako by přesně věděla, co se píše v dopisech.

Jako by na ten okamžik čekala.

Najednou se ozvala rána a dveře do komory se rozletěly. Dovnitř vtrhlo několik příbuzných, oči planoucí nenasytností.

— Co tam máš?!
— To je majetek všech!
— Okamžitě to předej!

Jejich hlasy se mísily s vlastní chamtivostí, která z nich přímo kapala. Jenže tentokrát jsem necouvl.

Postavil jsem se, svíraje dopisy na hrudi a klíč v druhé ruce.
Nuka se postavila přede mě a nízké, hrozivé zavrčení naplnilo místnost. Nikdy jsem ji neslyšel vydat takový zvuk.

— Tohle, — řekl jsem klidně, ale pevně, — není vaše. A nikdy nebylo.
Tohle je jediný skutečný odkaz, který mi babička zanechala.

V místnosti se rozhostilo mrtvé ticho.

A já v tu chvíli pochopil, že tohle nebyl konec.
Byl to teprve začátek.