V soudní síni se rozhostilo tak těžké ticho, že Lukas slyšel vlastní tep až v uších. Stál mezi lavicemi úplně strnulý. Poznal ji okamžitě.
Černý top, pevně svázané vlasy, přímý a chladný pohled…

Soudkyně.

Stejná žena, které před necelou hodinou pomáhal s výměnou pneumatiky na prázdné boční ulici.

Její oči na něj na krátký okamžik sklouzly, bez jediné známky překvapení. Žádná emoce, jen neutrální profesionalita. A přesto Lukas cítil v tom pohledu něco téměř nepatrného — jako by se mezi nimi mihla tichá jiskra vzpomínky.

Pak soudkyně promluvila klidným, ale autoritativním hlasem:

— Spis 48312-B. Lukas Perrin versus Salvetti Group.

Na straně obhajoby seděla Marta Salvetti, sebejistá, téměř vítězoslavná. Její právník se zvedl s úsměvem člověka, který se už cítí být vítězem.

— Vážená paní soudkyně, připomínáme, že žalující strana měla dnes předložit videonahrávku uvedenou v předběžných dokumentech, — oznámil suše.

Lukasovi se sevřel žaludek.

USB klíč.
Jediný důkaz.
Jeho jediná naděje.

Není u něj.

Rozepnul aktovku, horečně přehraboval papíry, odkládal složky, třásly se mu prsty. Ale klíč tam prostě nebyl.

Salvetti se posunula blíž ke stolu a pohrdavě se usmála.
— Vypadá to, že žalobce zjevně není připraven.

Lukas cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Přesně věděl, kde klíč skončil — v autě soudkyně, na sedadle spolujezdce. Musel mu z kapsy vypadnout, když ukládal nářadí.

Soudkyně se na něj obrátila:
— Pane Perrine, máte s sebou důkazní materiál, na který jste se odvolával?

— Já… měl jsem ho… dnes ráno… — Lukasův hlas selhal.

— Pokračujeme v jednání, — řekla nekompromisně.

Salvettin právník okamžitě využil situace:
— Žádáme okamžité zamítnutí žaloby pro nedostatek důkazů.

Lukas měl pocit, že se mu pod nohama propadá zem. Půl roku práce, nátlaku, sbírání tajných informací… a vše se hroutí během jediné minuty.

A pak — zcela nečekaně — soudkyně zvedla ruku.

— Chvíli strpení.

Otevřela elegantní koženou tašku u svého stolu. Pár vteřin v ní hledala. A pak vytáhla předmět, který Lukas okamžitě poznal.

Malý stříbrný USB klíč.

Položila ho před sebe.

V místnosti to zahučelo naprostým šokem.
Salvetti zbledla.
Právník jen zamrkal, jako by nevěřil vlastním očím.

Soudkyně pronesla klidně:

— Tento klíč byl dnes ráno nalezen v mém voze. Nehodlám spekulovat, jak se tam dostal, ale mou povinností je prověřit jeho obsah. To je standardní postup.

Nikdo ani nedutal.

Lukas cítil, jak mu srdce buší tak silně, až ho to fyzicky bolelo.
Soudkyně si vše pamatovala — musela. A rozhodla se jednat podle svého svědomí, ačkoliv tím riskovala vlastní klid.

Zapojila klíč do počítače. Na monitoru se objevila videonahrávka.

Záznam ukazoval tajné dohody, nezákonné převody peněz, falešné podpisy — celou strukturu podvodu, kterou Salvetti Group léta zakrývala.
Všechno, co Lukas sbíral měsíce s obrovským rizikem.

Když záznam skončil, soudkyně zavřela oči na nepatrný okamžik. A pak řekla pevným, tvrdým tónem:

— Obsah je dostatečný pro zahájení trestního řízení proti společnosti Salvetti Group. Jednání přerušujeme. Spis bude předán státnímu zastupitelství.

V sále se rozhostila tíha, která málem lámala vzduch.
Salvetti se zachytila stolu.
Lukasovi se podlomila kolena.

Soudkyně naposledy pohlédla na Lukase.

Tentokrát v jejích očích nebyl led.
Byla tam vážnost.
A cosi jako tiché poděkování.
A zároveň náznak obav — jako by věděla, že tohle rozhodnutí změní jen jeho život… ale i její vlastní.

— Jednání je ukončeno, — řekla.

Zvedla se, odvrátila se a odešla služebním vchodem dřív, než Lukas stihl promluvit.

Ale věděl to jistě.

Tohle nebyl konec jejich příběhu.
Jedna obyčejná ranní laskavost spojila osudy dvou cizinců způsobem, který teprve začne odhalovat své následky.