Když Antoine rozřízl vnitřní šev, na stůl dopadl tmavý kus látky nasáklý vlhkostí a hlínou.
V domě se usadilo ticho tak hutné, že v něm bylo slyšet i jemné praskání dřeva.

Antoine látku opatrně rozložil. Uvnitř se skrýval malý, zmačkaný lístek, na jehož okrajích se třepila vlákna a písmo bylo roztřesené, psané jakoby ve strachu a spěchu.
Sophie ztratila barvu v obličeji, jako by se jí náhle zastavilo srdce.

Na lístku stálo:

„Řekl, že se pro něj vrátí.
Řekl, že chlapec patří jemu.
Nesmí nic říct.
Nikomu.“

Antoine cítil, jak mu krev chladne v žilách. Sophie se musela opřít, jinak by klesla k zemi.

— Co to má znamenat? vydechla.
— Kdo je ten ‚on‘? zeptal se Antoine, přestože hluboko uvnitř už tušil něco nebezpečného.

A to ještě nebylo všechno.

Když Antoine dál prohmatával podšívku, narazil na malou kovovou krabičku, pečlivě zašitou mezi vrstvami látky. Byla stará, rezavá, jako by roky ležela v zemi. S tichým cvaknutím ji otevřel.

Uvnitř byly:

ohnutý, zašlý dětský prstýnek

tenký pramínek světlých vlasů převázaný nití

a druhý, ještě kratší a zlověstnější vzkaz

Antoine zbledl do šeda. Sophie vydala přidušený zvuk, napůl vzlyk, napůl výkřik.

Na druhém lístku stálo:

„Přijdu si pro něj, až nastane čas.
Dobře víš, že není tvůj.
Je můj. Jeho matka slíbila.“

Sophie se chytila za ústa, jako by jí někdo vyrval dech.

— To musí být nějaký zvrácený žert!
Ale v tu chvíli starý černý pes Truffe nízce, hrozivě zavrčel. Jeho pohled se upíral do temné chodby — na místo, kde lidské oči neviděly nic, ale on ano.

Antoine se obrátil k synovi.

— Léo, řekni pravdu. Kdo ti to dal? Kdo to zašil do tvé bundy?

Chlapec stál tiše v rohu, držel malého Gabina za ruku. Pomalu zvedl své velké, světlé oči.

A zašeptal:

„On chodí v noci.“

Silný poryv větru udeřil do okna, až sklo zachvělo. Sophie cukla, jako by ji někdo uhodil.
Truffe se postavil, srst se mu zježila, a tiše, ale naléhavě zavrčel směrem ke schodišti.

Antoine polkl.

— Kdo chodí?
— Ten muž… velký, celý černý, zašeptal Leo. — Má na sobě hlínu. Stojí u mé postele. A říká, že mu patřím. Že musím jít s ním, až mě zavolá.

Sophie se sesunula na židli.

— To si namlouvá! Je to jen dítě!
Ale právě v tu chvíli se malý Gabin otočil ke schodům a vypustil zoufalý, hrůzou naplněný pláč, který všem projel až do kostí.

Antoine sevřel čelisti.

— Jedeme na policii. Okamžitě.

Jenže než se dostali ke dveřím, Truffe s šílenou vervou vyrazil ke schodišti a jeho štěkot otřásal celým domem.

Antoine vyběhl nahoru. Srdce mu bušilo jako kladivo.
Otevřel dveře do Leonova pokoje—

A zděsil se.

Pod postelí byla hluboká, čerstvě vyhrabaná díra, hlína rozházená po celé podlaze, jako by se někdo proboural zespodu domu.
Na dně díry ležel obrovský otisk boty. Otisk, který dítě rozhodně udělat nemohlo.

Sophie padla na kolena.

— Kdo to udělal? Kdo byl v našem domě?!

Antoine obrátil oči na svého syna.

Leo stál bez jediného pohybu.
A pak, téměř neslyšně, řekl:

„Říkal, že přijde dnes v noci.“

A v tu chvíli pochopili všichni:

Truffe neštěkal na dítě.
Štěkal na někoho, kdo už stál vedle Lea —
na něco, co lidský zrak zatím nedokázal postihnout.