Ukázalo se, že ty žlutooranžové koule nejsou žádnou neškodnou zvláštností. Jde o vzácný druh houby, která se usazuje uvnitř stromu. Může tam žít celé roky, pomalu ho rozkládat zevnitř a přitom zůstávat téměř neviditelná. Na povrchu se objeví až ve chvíli, kdy je poškození vážné a prakticky nevratné. Ty podivné útvary připomínající malé pomeranče jsou její plodnice – poslední fáze vývoje.

Stála jsem na dvoře a dívala se na starý strom, který tam rostl už od mého dětství. A najednou mi to došlo: ten strom umírá. A neumírá krátce. Ten proces začal dávno.

Nejvíc mě vyděsily zkušenosti ostatních lidí, které jsem našla na internetu. Mnozí psali, že podobné houby se často objevují po silném stresu stromu – poškození kořenů, dlouhodobé vlhkosti, prudkých změnách počasí nebo v blízkosti starých budov. Jeden muž popisoval, že přesně takové útvary se u něj objevily jen pár týdnů předtím, než se strom zřítil přímo na jeho dům.

Zamrazilo mě.

Vyšla jsem znovu ven a začala si strom prohlížet pozorněji. Praskliny v kmeni, tmavší místa na kůře, zvláštní zápach po dešti – věci, kterých jsem si dřív sotva všimla. Teď už bylo jasné, že nejde o náhodu. Strom nebyl jen nemocný – pravděpodobně byl uvnitř dutý.

Jenže tím to neskončilo.

Čím víc jsem četla, tím horší jsem měla pocit. Některé zdroje upozorňovaly, že tyto houby aktivně spolupracují s hmyzem. Vylučují sladce zatuchlý pach – přesně takový, jaký jsem cítila ráno. Ten přitahuje mouchy a brouky, kteří pak dál šíří spory. Někteří lidé dokonce psali, že z těchto měkkých koulí později začal vylézat hmyz. Ne hnízda. Ne kukly. Inkubátory.

Vzpomněla jsem si, jak byl jeden z těch útvarů na dotek měkký, lehce vlhký, téměř živý.

V tu chvíli mě přepadla skutečná panika. Hlavou mi běžela jediná myšlenka: co když už je to všude? V půdě. V kořenech. Nebezpečně blízko domu.

Zavolala jsem známému agronomovi. Po mém popisu dlouho mlčel a pak řekl větu, která mi zněla v hlavě ještě dlouho poté:
„Jakmile jsou vidět plodnice, strom už se zachránit nedá.“

Doporučil mi okamžitě omezit přístup dětí a zvířat, houby se nedotýkat holýma rukama a co nejrychleji přivolat odborníky. Spory mohou být nebezpečné hlavně pro alergiky a lidi s oslabenou imunitou, a v uzavřených dvorech se mohou hromadit ve vzduchu.

Když jsem telefon položila, bylo mi jasné, že tohle už není jen nepříjemný objev. Byla to skutečná hrozba.

Nejpodivnější byl pocit, který mě provázel po zbytek dne. Dvůr, který jsem znala celý život, mi najednou připadal cizí. Nejistý. Strom, který nám léta poskytoval stín, se proměnil ve zdroj strachu. Ty jasně oranžové útvary už nepůsobily zajímavě ani krásně. Vypadaly jako varování.

Večer jsem se na ně šla podívat ještě jednou. Ve světle zapadajícího slunce zářily ještě výrazněji, téměř nepřirozeně. A tehdy jsem si všimla něčeho, o čem se v článcích skoro nepíše.

Jedna z těch koulí… praskla.

Pomalu, téměř neslyšně. Uvnitř byla hustá, lepkavá hmota a zápach se okamžitě zesílil. Instinktivně jsem ustoupila a sevřelo se mi hrdlo. V tu chvíli jsem pochopila, že s přírodou si není radno zahrávat. Může být tichá. Nenápadná. Dokonce krásná. Ale když vyšle signál, jeho ignorování může mít vážné následky.

Teď čekám na odborníky. Strom bude nejspíš muset být pokácen. Dvůr ošetřen. A každé ráno, když vyjdu ven, dívám se na stromy úplně jinak než dřív.

Protože teď už vím, že nejděsivější věci často vypadají neškodně. A někdy i obyčejný krok – třeba vyjít zalít rostliny – může vést k objevu, po kterém už nikdy nevnímáte svůj domov stejně jako předtím.