Procházela jsem chemoterapií – slabost, zvracení, mdloby, ztráta vlasů, neustálý strach. Věřila jsem, že můj manžel Garrett bude v těchto chvílích stát při mně. V dobrém i zlém, jak slíbil před oltářem.

Byli jsme manželé pět let. Pět let plánování budoucnosti, dovolených, společných snů. Vždycky jsem si myslela, že kdyby přišla krize, budeme ji řešit spolu. Jenže realita mě zasáhla mnohem tvrději, než samotná nemoc.

Týden před Dnem díkůvzdání zavolala Garrettovi jeho matka Evelyn. Už mělo být po několika chemoterapeutických cyklech a moje tělo bylo vyčerpané. Zatímco já jsem ležela na gauči zabalená v dece, slyšela jsem, jak Evelyn oznamuje Garrettovi, že zarezervovala luxusní plavbu na oceánu – prý dárek k jejich společným narozeninám, spojený s oslavou Dne díkůvzdání.

Garrett se pokusil namítnout:
„Mami… ale Nora je v léčbě. Nemůže cestovat. Nemůžu ji tu nechat samotnou.“

Evelyn odpověděla bez nejmenšího zaváhání:
„NECHCI, ABY JELA. BYLA BY TAM JEN NA PŘEKÁŽKU. TY S NÁMI POJEĎ. VŠECHNO JE HOTOVÉ A ZAPLACENÉ.“

Slovo „překážka“ mě doslova bodlo do srdce. V tom okamžiku jsem pochopila, jak mě Evelyn skutečně vnímá – ne jako člověka, ale jako něco, co kazí estetiku jejích fotografií z dovolené.

Garrett se otočil ke mně s výrazem, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Byl to výraz člověka rozpolceného, ale zároveň ustrašeného.

„Asi bych měl jet… máma už vše naplánovala,“ řekl tiše.

Zírala jsem na něj v naprostém šoku.
„Opravdu mě necháš? Během chemo? O svátcích?“

Garrett neodpověděl. Neuměl nebo nechtěl. Jen se vyhnul mému pohledu, sbalil si tašku, neohrabaně mě políbil na čelo a odešel. Zvuk zavírajících se dveří ve mně zanechal prázdnotu, kterou nedokážu popsat.

Den díkůvzdání jsem strávila sama. Zatímco ostatní rodiny se smály u stolu, já jsem ležela na gauči, s teplotou, slabostí a myšlenkami, které se střídaly mezi strachem a vztekem. Představovala jsem si, jak Garrett na palubě luxusní lodi popíjí prosecco, zatímco já bojuji s bolestí břicha a ztrátou chuti.

Pak to přišlo.

Krátce po poledni mi začal vibrovat telefon. Jedna zpráva, druhá, deset dalších.
„Noro, dívala ses na zprávy?!“ psal bývalý kolega.
„Proboha, viděla jsi to?!“ volal kamarád z univerzity.

Roztřesenýma rukama jsem zapnula televizi.

A oněměla.

Garrett a Evelyn byli v hlavních zprávách. Jejich „exkluzivní luxusní plavba“ skončila karanténou kvůli noroviru, který se rozšířil po celé lodi. V televizi ukazovali záběry, jak cestující zvrací do igelitových sáčků, zdravotníci pomáhají lidem se slabostí, posádka se snaží udržet pořádek a uprostřed chaosu stála Evelyn, jak křičí na zdravotní sestru kvůli „nepřijatelnému servisu“.

Na obrazovce se objevil titulek:
NOROVIRUS NA LUXUSNÍ LODI – VIP HOSTÉ V KARANTÉNĚ

Kamery zabraly i Garretta. Byl bledý, zpocený, držel se zábradlí a vypadal naprosto ztraceně.

Ironie byla tak silná, až mě z toho zamrazilo.

Garrett se vrátil o dva dny později. Byl vyčerpaný, zarudlý, nepříjemně zapáchal dezinfekcí a slanou vodou. Bez zaklepání vešel dovnitř a sedl si na židli v kuchyni, jako by se vracel z běžné pracovní cesty.

„Ahoj,“ řekl tiše.

Mlčela jsem.

„Bylo to hrozné,“ začal. „Byli jsme zavření, všichni zvraceli, máma dělala scény. A já… já jsem celou dobu myslel na tebe.“

Podívala jsem se na něj a odpověděla:
„Myslet nestačí.“

Garrett sklopil oči, ale neřekl nic, co by mělo skutečnou hodnotu. Nepoložil jedinou otázku ohledně léčby. Neobjal mě. Jen si stěžoval, jak „traumatická“ ta zkušenost byla.

Tehdy se ve mně něco zlomilo.

Rozhodla jsem se pro rozvod.

Ne z pomsty, ale z čistého sebe-respektu.

Evelyn byla pobouřená. Volala mi a křičela do telefonu:
„TO NEMŮŽEŠ! LIDI SE TO DOZVÍ! GARRETT PŘIJDE O PRÁCI!“

A já na to klidně odpověděla:
„Opustil mě během chemo. To už lidé vědí.“

Zavěsila bez rozloučení.

Během mediace se k celé situaci přidala další rána pro jejich „rodinné jméno“ – na internetu se objevily fotografie Evelyn, jak v přístavu uráží zdravotníky, odmítá lékařskou pomoc a snaží se odstrčit kameramana. Ztratila sponzory, klubové členství i reputaci, na které si tolik zakládala.

Garrett mezitím přišel o pracovní smlouvu. Firma nechtěla být spojovaná s negativní publicitou.

Den rozvodu byl sychravý a deštivý.

Když jsme vyšli z budovy soudu, Garrett se ke mně otočil a potichu se zeptal:
„Nemohli bychom to ještě zkusit?“

Podívala jsem se na něj dlouze a beze vzteku jsem řekla:
„Ne. Protože když jsem potřebovala, abys tu byl, odjel jsi. A když jsi ty zvracel na lodi, já jsem tě neopustila. Jen to shrnuje, kdo z nás byl partner.“

Garrett to nepochopil. Jen tam stál v dešti.