Nechápala jsem detaily, jen to, že svět náhle zchladl, zvětšil se a byl naprosto děsivý.

Jediný člověk, který mě tehdy dokázal udržet nad vodou, byla moje babička. Vzala si mě k sobě, aniž by se ptala nebo váhala. Stala se mým útočištěm, mojí jistotou, mojí rodinou.

Její malý domek voněl směsí skořice, starých knih a čerstvě vypraného prádla. Babička pracovala téměř neustále – brávala směny navíc, uklízela po nocích, dělala, co mohla. Přesto si nikdy nic nedopřála. Měla pořád stejné staré svetry, opravené boty a nikdy si nekoupila ani něco malého jen pro sebe. Každá koruna šla na mě.

Ráno dělávala palačinky nebo chléb ve vajíčku, večer se mnou seděla u úkolů a před spaním mi četla dlouhé hodiny – i když jí padaly oči únavou. Nebyla jen babičkou, byla mi matkou, přítelkyní a celým vesmírem v jednom.

Měla jsem spolužáky, ale nikoho, s kým bych měla tak silné pouto. S babičkou jsme si šeptaly tajemství, hrály karty, a v neděli odpoledne jsme pekly sušenky. Vždycky mě nechala vyhrát, a já si myslela, jak jsem šikovná. Ten dům byl naším malým světem.

Jenže s věkem přišly nároky. V patnácti jsem jí oznámila:

„Babi, potřebuju auto. Všichni ho mají, jen já ne!“

Usmála se tiše a klidně řekla:

„Ještě ne, zlatíčko. Šetříme na důležitější věci.“

Tehdy mě ta věta rozčílila. Práskla jsem dveřmi a trucovala v pokoji, přesvědčená o tom, že je lakomá a nechce mi dopřát. Byla jsem hloupá a netušila jsem, co všechno skrývá.

O pár dní později babička náhle zemřela.

Byt byl najednou cizí. Ticho bylo až bolestné. Jako by z něj zmizelo teplo, světlo i duše.

Tři dny po pohřbu přišla obálka. Na ní moje jméno, napsané jejím známým, úhledným písmem. Rozlepila jsem ji s třesoucíma se rukama.

„Moje drahé dítě,“ stálo v úvodu, „pokud čteš tato slova, znamená to, že už ti nemohu udělat čaj ani ti poradit, abys nosila šálu.“

Už první věty mě rozplakaly, ale musela jsem pokračovat.

„Musím ti prozradit něco, co jsem skrývala celý tvůj život. Ne proto, abych ti ublížila, ale aby tě to nezlomilo.“

Polkla jsem nasucho.

„Tví rodiče nezemřeli oba v tom autě. Tvůj otec ano. Ale tvoje matka přežila.“

Četla jsem to znovu a znovu. V hlavě mi hučelo.

„Přežila, ale rozhodla se, že nechce být matkou. Podepsala dokumenty, odešla a zakázala nám s ní navázat jakýkoli kontakt. Chtěla nový život – bez tebe.“

Slova pálila. Jako by někdo roztrhl obrázek, který jsem si celý život hýčkala. Moje matka nebyla mrtvá. Nebyla obětí. Byla živá. Jen si mě nevybrala.

Dopis pokračoval:

„Znovu se provdala. Má děti, dům a rodinu, kde nejsi. Nechala jsem tě žít v domnění, že jsi o ni přišla tragicky, protože pravda by ti vzala pocit, že jsi byla milována.“

Náhlá vlna hněvu a bolesti mě donutila dopis odložit. Ale musela jsem znát všechno.

„Pod postelí je plechová krabička. V ní najdeš tvůj rodný list, právní dokumenty, adresu tvojí matky a také informace o účtu, na který jsem ti celý život šetřila. Co s tím uděláš, je jenom na tobě. Ty nikomu nic nedlužíš.“

A pak přišla věta, která mě úplně zastavila:

„Když jsem ti odmítla koupit auto, značkové oblečení nebo dovolenou, nedělala jsem to, protože bych ti to nepřála. Dělala jsem to, protože jsem musela šetřit. Ne na hlouposti, ale na tvoji budoucnost – pro případ, že by připravená pravda bolela méně než nečekaná.“

Když jsem plechovou krabičku skutečně našla, byly v ní fotografie, dokumenty a hlavně svázané výpisy z účtu. Babička na něm naspořila přes 300 000 korun. Celý život chodila v ošoupaných botách a odbývala se levnou stravou – kvůli mně.

Seděla jsem na podlaze její ložnice, s dopisem v ruce a ztraceným dechem. Tehdy jsem pochopila něco zásadního:

Babička nelhala proto, aby zradila.
Babička lhala proto, aby mě chránila.

Nebyla to ona, kdo odešel.
Byla to moje matka.

A nejkrutější na tom všem bylo, že jediný člověk, který mě opravdu miloval, odešel z tohoto světa s tajemstvím na ramenou – bez toho, aby po mně kdy chtěl omluvu nebo poděkování.