Byla Štědrý večer. Uličky supermarketu byly téměř prázdné, pokladní zely bez front a z reproduktorů se linula tichá vánoční hudba, která zněla více melancholicky než radostně. Vracela jsem se z práce unavená, s bolavými zády a se skelným pohledem. Měla jsem však jeden úkol, který jsem prostě nemohla nesplnit: koupit mléko k cukroví, které moje osmiletá dcera Emma připravila pro Ježíška. Věřila v kouzlo Vánoc celým srdcem a já nechtěla být ta, kdo jí tu křehkou víru vezme.

Bylo ticho, dokud se neozval hlas, který ho kompletně rozřízl.

„Tohle není možný! Vy jste naprosto neschopná!“ křičela žena v bílém kožichu na starší pokladní, která se třásla natolik, že jí téměř padaly balíčky z ruky.

„Je Štědrej večer! Nestudujete medicínu, jen markujete zboží!“ pokračovala žena s nepříjemnou ironií v hlase.

Lidé kolem sebou nervózně pohnuli, ale nikdo nic neřekl. Pokladní byla drobná, s ještě menším sebevědomím, a v tu chvíli působila, jako by se chtěla propadnout do země. Nemohla jsem se dívat, jak se hroutí pod tíhou slov cizí osoby, která si možná jen potřebovala ulevit vlastní frustraci.

Přistoupila jsem blíž a klidným hlasem řekla:

„Paní, jsou Vánoce. Možná by stálo za to se na chvíli zastavit.“

Žena se pomalu otočila, jako by se zdráhala uvěřit, že se jí někdo odvážil odporovat.

„Ty ani netušíš, s kým mluvíš,“ zasyčela.

Podívala jsem se jí do očí. „Tak se zkuste chovat jako někdo, koho stojí za to znát.“

Zaznělo několik tichých potlesků. Žena si odfrkla, prudce se otočila a bez dalšího slova vyšla ven, boty hlasitě klapající o dlažbu.

Pokladní rychle mrkala, aby potlačila slzy.

„Nemusela jste se mě zastávat,“ šeptla, jako by to byla omluva.

„Musela,“ položila jsem před ni balíček čokolády. „Veselé Vánoce.“

Usmála se slabě, s jakousi vnitřní bolestí.

„Jste první, kdo se mnou dnes mluvil hezky. Můj muž umřel před dvěma lety a děti žijí daleko. Dnes večer budu sama.“

Ta věta mě zasáhla silněji než hádka před chvílí. Samota během Vánoc se dokáže zařezávat do člověka hlouběji než mráz za oknem.

„Nechcete přijít k nám?“ zeptala jsem se bez dlouhého přemýšlení. „Emma by z vás měla radost. A já taky.“

Pokladní – stará paní se jménem Jana na jmenovce – se zarazila. Dalo se vidět, jak bojuje mezi rozpakem a touhou nebýt úplně sama. Nakonec tiše přikývla.

„Zkusím to. V sedm večer.“

S Emmou jsme doma připravily další talíř, přidaly svíčku a připravily se na malé, ale o to důležitější Vánoce. Jenže hodiny se posunuly. Sedm. Osm. Devět.

Paní Jana nedorazila. Emma nakonec usnula ve svetru na gauči s cukrovím u sebe. Já jsem nechala světlo na verandě rozsvícené ještě dlouho po půlnoci, ale nikdo nezazvonil.

Ráno mě probudily prudké údery do dveří. Emma vyběhla ze svého pokoje a přitiskla se ke mně, když se ozvalo krátké zahoukání policejní sirény.

Koukla jsem do kukátka. Na prahu stál policista s malou kartonovou krabicí v náručí.

Otevřela jsem.

„Paní,“ začal tichým tónem, „mluvila jste včera večer s jednou starší pokladní v supermarketu?“

Přikývla jsem. „Ano. Co se stalo? Je v pořádku?“

Policista sklopil oči, jako by tato část práce byla ta, kterou nikdy nedokáže dělat mechanicky.

„Jmenovala se Jana Dvořáková. Bylo jí sedmdesát. Dnes ráno ji našli v jejím bytě. Srdce to nezvládlo.“

Svět se v tu chvíli scvrkl na zvuk mého vlastního dechu.

„Proč… proč máte mou adresu?“ podařilo se mi vypravit.

Policista mi podal krabici.

„Našli jsme ji v jejím skříňce v obchodě. Chtěla, aby to dostala osoba, která se k ní včera chovala slušně. Je tam dopis.“

Pak odešel. Siréna se rozjela a postupně mizela, jako by s sebou odnášela poslední zbytky klidu.

S Emmou jsme seděly u stolu. Krabici jsem otevřela s pocitem, že dělám něco těžšího než cokoli předtím.

Uvnitř ležely: skládaný vínový šál, černobílá fotografie Jany a vousatého muže v uniformě, jmenovka s nápisem „JANA“, malá krabička s vánoční ozdobou a obálka s mým jménem.

Vytáhla jsem dopis a četla:

„Milá paní,
když člověk zestárne, nejhorší není bolest kloubů, ale to, že si ho lidé přestanou všímat. Můj muž odešel tři dny před Vánoci před dvěma lety. Od té doby jsem Vánoce přestala prožívat. Včera jsem opět slyšela, jak jsem pomalá a k ničemu. A pak jste přišla vy. Koupila jsem koláč a šla domů, že se převléknu a dorazím v sedm. Srdce mě ale předběhlo. Neplačte. Vaše laskavost byla to poslední, co jsem potřebovala, abych neodešla z tohoto světa úplně bez povšimnutí. Děkuji.“

Položila jsem dopis na stůl. Emma chvíli tiše seděla, pak zašeptala:

„Mami, ona chtěla přijít.“

Jen jsem přikývla.

Později jsem si všimla, že pod jmenovkou je schovaný i účtenka.

Čas: 18:42
Položka: koláč s jablky

Jana opravdu vyrazila.

Večer Emma sama navrhla, že prostřeme i pro Janu. Položila vedle talíře kartičku, na níž neumělým písmem napsala „Jana“.

Od té doby prostíráme na Štědrý večer o jeden talíř víc. Ne kvůli vině. Kvůli připomenutí.