Byla hluboká noc, v místnosti panovalo polosvětlo a já se probouzel z těžkého spánku, když mi třesoucím se hlasem řekla:

„Oliveri… vstávej. Musíš hned vstát.“

Posadil jsem se na postel, zmatený a ještě napůl v říši snů. Amélie stála u postele, bledá, s mokrými prameny vlasů přilepenými na tváři. Několik sekund mlčela, než rozsvítila lampičku a podala mi to, co celou dobu tiskla k hrudi.

Byla to tlustá, stará obálka, nažloutlá a mírně pomačkaná. Nechápal jsem, proč mě kvůli tomu budí.

„Otevři to,“ vydechla, téměř bez hlasu.

Roztrhl jsem obálku a vytáhl několik složených dokumentů. První list mi prakticky vyrazil dech.

Analýza DNA.

Moje jméno. Leoovo jméno.

Výsledek: pravděpodobnost 99,998 %.

Nemohl jsem mluvit. Jen jsem zíral na ta čísla, jako by vůbec nedávala smysl. Nakonec jsem zašeptal:

„On je můj syn… Leo je můj.“

Amélie prudce zavrtěla hlavou.

„To není všechno. Čti dál!“

Otočil jsem další papíry. Pod nimi byly lékařské zprávy, záznamy neurologických vyšetření, datované návštěvy v soukromých klinikách, které jsem neznal. Některé byly označeny jen kódem, bez názvu instituce.

„Co to sakra je?“ zeptal jsem se tiše.

Amélie si nervózně zkousla ret. „Nora s ním chodila na speciální vyšetření. Dlouhodobě ho sledovali. Nešlo o běžné prohlídky, Oliveri. Byl zařazen do neurologického programu, možná experimentálního. Vyhodnocovali jeho empatii, reakce, chování, způsob myšlení…“

Otevřel jsem ústa, ale nevěděl jsem, jak reagovat.

„Leo je přece hodný,“ namítl jsem. „Nikomu nikdy neublížil. Je citlivý, když mu někdo něco vypráví. Když nám umřela rybička, plakal.“

Amélie se na mě podívala smutně, ale zároveň neústupně.

„Oliveri… já vím, že ho miluješ. Já ho mám taky ráda. Ale existuje rozdíl mezi porozuměním emocím a prožíváním emocí. A ten rozdíl je u něj obrovský.“

Položil jsem dokumenty na peřinu a cítil, že se mi stahuje žaludek. „Proč mi to Nora neřekla?“

„Bála se,“ odpověděla Amélie bez váhání. „Její dopisy o tom mluví.“

Podala mi složené papíry, tentokrát ručně psané. Poznal jsem to písmo okamžitě. Byl to Norin rukopis.

Milý Olivere, jestli tohle čteš, pak jsem ti už nestihla říct všechno osobně. Leo je tvůj syn. Nevěděla jsem, jak ti to říct, a bála jsem se, že by ses cítil povinný odejít od vlastního života. Byl pro mě vším. Doufala jsem, že pro něj budeš vším i ty. Odpusť mi. Nora.

Sjel jsem rukama po tváři. Všechno se hroutilo a skládalo zároveň. Naráz jsem chápal, proč Nora nikdy nemluvila o Leoově otci. Proč mě potřebovala. Proč se mnou propojila svůj život tak tiše.

„Tohle mi měla říct,“ zašeptal jsem.

„Ano,“ přikývla Amélie, „ale to pořád není ten problém, o kterém mluvím.“

Nechápal jsem. „Jak to myslíš?“

„Ukážu ti to.“

Zavedla mě chodbou až k Leoovu pokoji. Dveře byly pootevřené. Na první pohled vše vypadalo normálně — Leo spal, zachumlaný v peřině, s poklidným výrazem v obličeji, jako by nic z toho, co držím v ruce, neexistovalo.

Ale pak jsem uviděl jeho pracovní stůl.

Na něm ležely chirurgické pinzety, skalpely, malá pouzdra s nástroji. Vedle toho bloky popsané technickými kresbami: anatomie ptáků, hlodavců, struktury kostí, průřezy svalů. Některé obrázky byly doplněné časovými údaji a poznámkami jako „reakce po 3 min“, „bez zvuku“, „zkoumat znovu“.

Pod stolem byly skleněné nádoby s tkáněmi a kostmi uloženými v průhledné tekutině.

Ale nejhorší byla stěna.

Na zdi byla nástěnka plná fotografií našich sousedů. Všechny pořízené z dálky, z různých úhlů. Připsané časy, směr docházení, dny v týdnu.

Mapa návyků.

Zalapal jsem po dechu.

„Tohle… tohle není normální,“ vypravil jsem ze sebe.

Amélie kývla. „To je to, co klinika nazývá kognitivní empatie bez emocionální zpětné vazby. Umí pozorovat a analyzovat, ale necítí, co to znamená.“

Znovu jsem se podíval na spícího chlapce. Na svého syna.

„Nikdo mi ho nevezme,“ řekl jsem napůl šeptem.

Amélie couvla.

„Nechceš to slyšet, ale já jsem už klinice volala. Když jsem našla ty dokumenty, nevěděla jsem, co mám dělat. Oni vědí, že tu Leo je.“

Podlomila se mi kolena. Nemohl jsem tomu uvěřit.

A potom jsme uslyšeli lehký zvuk — škrábnutí nohy o podlahu.

Oba jsme se otočili.

Leo stál ve dveřích.

Byl vzhůru.

V ruce držel mobil, namířený přímo na nás, se zapnutým nahráváním.

Jeho hlas byl naprosto klidný.

„Neměli jste to řešit tady,“ řekl. „Teď už je pozdě.“

Amélie se chytla za ústa.

Já nedokázal vydat ani hlásku.

Leo mě pozoroval ne dětskýma očima — ale očima někoho, kdo měří hodnotu a riziko.

„Potřebujeme si promluvit, tati,“ dodal. „Jen ty a já.“

A já jsem v tu chvíli věděl, že tahle noc zdaleka nekončí.