tašky s nákupem, vyčerpaný muž na obrubníku a jeho velký německý ovčák přitisknutý k boku, sotva slyšitelné „děkuju“. Nechápala jsem, jak o tom může můj šéf vědět. Nikomu jsem to nevyprávěla. Ne na internetu, ne kolegům, a doma už vůbec ne — matka by mi akorát přednášela o tom, jak jsou lidi nebezpeční.

„Já… nerozumím,“ vypravila jsem ze sebe.

Šéf stál u stolu, napjatý jako struna, výraz unavený a podrážděný zároveň.

„Sedněte si,“ řekl úsečně.

Posadila jsem se. Šéf zavřel dveře, pomalu, ale rozhodně. V místnosti zavládlo ticho, ve kterém bylo slyšet i to, jak polykám. Posadil se naproti mně a začal bez obalu:

„Včera sem přišel určitý člověk. Se psem. A hledal vás podle jména.“

Ztěžklo mi na hrudi.

„Koho… kdo?“ vydechla jsem.

„Bezdomovec, nebo něco tomu podobného,“ řekl šéf. „Špinavé oblečení, červené oči, ruce se mu třásly. Ochranka ho chtěla vyvést, jenže ten pes začal vrčet a cvakat zuby. Museli zasáhnout dva chlapi, než se situace uklidnila.“

Představila jsem si to — strach, panika, nervózní ochranka, do toho velký pes. Udělalo se mi špatně.

„Netušila jsem, že mě bude hledat,“ řekla jsem tiše. „Nevěděla jsem ani, že ví, kde pracuju.“

Šéf pozvedl ruku, jako by říkal „to teď není podstatné“.

„On tady ale nezůstal jen tak,“ pokračoval. „Dal mi s sebou obálku a řekl, že je pro vás.“

Vytáhl z šuplíku zmačkanou, trochu zašpiněnou obálku a položil ji přede mě. Moje jméno bylo napsáno nepěknou, roztřesenou rukou.

Opatrně jsem ji otevřela. Uvnitř byl složený papír, vojenská psí známka a malá polaroidová fotografie. Na fotce seděl ten muž před nějakým útulkem nebo centrem pomoci. Usmíval se — tak opravdově, až mě to bodlo u srdce. Jeho pes mu olizoval tvář. V rohu fotografie bylo dopsáno jediné slovo:

„ŽIVÍ.“

Spolkla jsem naprázdno a rozložila papír.

Bylo tam pár křivých, ale čitelných řádků:

**„Paní,
dostali jsme se do programu. Já i pes. Nevzali mi ho — je pořád se mnou.
Řekli, že jsem byl na dně, ale že jsem se držel kvůli tomu, že mě někdo jednou neobešel a choval se ke mně jako k člověku.

Nemám, čím to splatit. Jen jsem potřeboval říct, že žiju.
J.

(P.S.: pes se jmenuje Ranger.)”**

Seděla jsem beze slova. Hlavou mi běželo tisíc pocitů najednou.

„Tohle je důvod, proč jsem si vás zavolal,“ řekl šéf. „To není o tom, že jste někomu pomohla — to vám nevyčítám. Jenže ten chlap vás hledal tři týdny.“

Zvedla jsem k němu oči.

„Jak… mě vůbec našel?“

Šéf si povzdechl a promnul si obličej.

„Prý vás viděl jednou večer vycházet z budovy. Neoslovil vás, jen šel za vámi. Pak se vyptával lidí. V kavárně naproti mu řekli vaše jméno a potvrdili, že pracujete tady.“

Zasáhlo mě to. Najednou se mi spojily všechny možné verze toho, co se mohlo stát — některé dobré, jiné strašné.

„Nenechám vás kvůli tomu vyhodit,“ dodal šéf po chvíli. „Ale musíte pochopit, že to byla riskantní situace. Mohlo to skončit hodně špatně.“

Jen jsem přikývla. On ještě dodal tišším hlasem:

„A mimochodem — ten muž u recepce brečel. Poděkoval za to, že tady ‚zaměstnáváme anděla‘. Pak pohladil psa a odešel.“

Tahle věta se mi vryla do paměti jako žhavý drát. Najednou jsem nevěděla, jestli se mám stydět, nebo jestli mě hřeje u srdce.