Na druhém konci nebyl žádný pozdrav, žádné vysvětlení, ani jediné souvislé slovo. Jen prudké, přerývané dýchání a zvuky připomínající otevírání šuplíků nebo chaotické balení tašky. A potom tichý, rozechvělý šepot:

„On je pryč.“

Žaludek se mi stáhl. Alan nikdy nebyl člověk, který by vzbuzoval strach. Byl samolibý, uměl manipulovat a ubližovat, ale přimět někoho k panice? To ne. A už vůbec ne Stacey. Jenže v jejím hlasu tentokrát bylo něco ledově vážného.

„Jak to myslíš, že je pryč?“ zeptala jsem se pomalu.

„Odešel před asi hodinou,“ vydechla. „Řekl jen, že potřebuje vzduch. Ale nevzal si telefon, ani peněženku. Auto stojí v garáži. A… nechal tady papírek.“

Papírek. Lidé nenechávají papírky, když si jdou vyčistit hlavu. Papírky zůstávají, když už není čas vysvětlovat.

„Co na něm bylo?“ zeptala jsem se.

Stacey se na okamžik odmlčela, pak skoro šeptem řekla:

„Napsal: ‚Promiň. Zeptej se jí.‘“

V tu chvíli se všechno zastavilo. Jakoby se místnost vyprázdnila a zůstala jen tíha.

„Zeptej se koho?“ zkusila jsem ještě jednou.

„Tebe!“ vykřikla. „Zeptej se jí – to jsi TY! Proč by to psal? Co víš?!“

Nemohla jsem najít hlas. Ne proto, že bych neměla odpovědi — měla jsem jich příliš mnoho. V hrudi se mi otevřela stará, pečlivě uzavřená trhlina.

Ta slova jsem už slyšela.

Ne na papírku, ale z jeho úst — jednu deštivou noc rok po rozvodu. Seděl před mým novým bytem na obrubníku, opilý a unavený. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem ho viděla plakat. Tehdy mi s rozklepaným hlasem řekl:

„Jednou se tě zeptají. A pak to bude dávat smysl. Ale bude pozdě.“

Já tehdy prostě zavřela dveře a nechala ho tam. Nepotřebovala jsem další záhady ani bolest.

Jenže teď Stacey říkala totéž — jen v jiné situaci, s jiným prstenem na ruce a jiným nárokem na pravdu.

„Kde jsou holky?“ zeptala jsem se najednou.

Zaváhala. „Co s tím mají co dělat?“

„Kde jsou?“ zopakovala jsem tvrději.

„U mámy. Spí. Jsou v pořádku. Teď mi to laskavě vysvětli!“

„Pošli mi fotku toho lístku.“

Po několika vteřinách můj mobil zavibroval. Na obrazovce kousek narychlo utrženého papíru a roztřesený nápis:

Promiň. Zeptej se jí. Prosím.

Zůstala jsem stát v tichu. Slovo „prosím“ mě zasáhlo víc než celý obsah. Alan nikdy nepoužíval prosby. Ne ke mně, ne k nikomu.

„Stacey,“ začala jsem tiše, „všimla sis u něj poslední týdny něčeho divného? Noční telefonáty? Zvláštní odchody? Stres?“

Zasmála se, ale nebyl to smích – spíš hysterie. „Mluvil pořád o zodpovědnosti a o následcích. O tom, že ‚čas se krátí‘. Já si myslela, že má špatné svědomí kvůli holkám!“

Špatné svědomí však muže nepřiměje zmizet bez peněz a bez telefonu.

Strach ano.

„Teď okamžitě sedni do auta a jeď k mámě,“ řekla jsem. „Nečekej na něj. Nezůstávej v domě. Prostě jeď.“

Chvíli bylo jen ticho. A pak rozechvělý hlas:

„Ty něco víš.“

Neodpověděla jsem. Zavěsila jsem.

Venku byla noc studená a tichá. Město spalo, ale mně se zdálo, že někde mezi stíny něco sleduje každý můj krok. Jela jsem rychleji, než bylo rozumné. V hlavě mi bušila jediná věc: tohle nezačalo dnes.

Když jsem dorazila k její mámě, Stacey stála na verandě. Bledá, s očima dokořán, jako by se bála nadechnout.

„Řekni mi to,“ vydechla.

Tak jsem jí to řekla.

Řekla jsem jí, že Alan nepracoval jen v kanceláři. Že měl přístup k materiálům, o kterých se nepíše ani nevolá. Že čtyři měsíce před rozvodem přišel ke mně domů neznámý muž v černém. Nezazvonil, nedal vizitku. Jen nechal obálku ve schránce.

Uvnitř nebyl dopis. Jen papírek s číslem.

Když jsem zavolala, hluboký hlas mi řekl:

„Držte děti u sebe. Pro dobro všech.“

A položil to.

Vyprávěla jsem, jak Alan po tom začal zamykat dveře, kontrolovat okna, bdít dlouho do noci a sledovat ulice. Jak se mu z temných kruhů pod očima stal trvalý stín.

Stacey se sesunula na židli. „A co chce po tobě?“ zašeptala.

Zaklapla jsem víčka.

„Nic. Chce, abych ochránila holky.“

„Já jsem jeho žena!“ vyhrkla. „Měl to říct mně!“

Podívala jsem se jí do očí a pomalu řekla:

„Protože ví, že já to udělám. Bez otázek. Ať to stojí cokoliv.“

V té malé předsíni, v mdlém světle lampy, jsme obě pochopily totéž: