Nebyl to žádný delikátní výrobek, nic drahého, prostě standardní uzenina na rychlou svačinu. Doma jsem ho rozbalil, nakrájel několik plátků, snědl je a zbytek vložil do lednice. Všechno bylo normální – barva, vůně, chuť. Nenapadlo mě, že si domů nesu něco, co rozhodně nepatří do žádného jídla.

Dnes ráno jsem salám vyndal z chladničky, položil ho na prkénko a začal krájet další plátky. Už při prvním řezu jsem ucítil zvláštní odpor. Myslel jsem si, že je jen příliš studený, protože byl čerstvě z lednice. Jenže při druhém pokusu se nůž zarazil úplně a odmítal pokračovat. Podíval jsem se pozorněji do řezu – mezi masovou strukturou se něco stříbřitě zablesklo.

Ostrou špičkou nože jsem začal objekt opatrně uvolňovat. Trvalo to několik vteřin, ale když se mi to konečně podařilo, úplně jsem ztuhl. V ruce jsem držel malý USB flash disk, ještě zapatlaný od tuků a drobných kousků masa. V ten moment se mi sevřel žaludek – uvědomil jsem si, že jsem ten samý salám jedl předchozí den. Jak se může USB disk ocitnout uvnitř potraviny, která prošla továrním zpracováním, kontrolou a balením?

Zvědavost však začala převažovat nad odporem. Disk jsem utřel papírovou utěrkou do sucha a připojil k notebooku. Operační systém ho načetl a ukázal mi tři soubory: dva komprimované archivy a jeden textový dokument. Nebyly tam žádné osobní fotografie, žádné skladby ani běžné uživatelské dokumenty. Jen tyto tři anonymní soubory.

Otevřel jsem textový dokument. Obsahoval jedinou větu:

„Pokud toto čtete, došlo k narušení distribučního řetězce. Řiďte se instrukcemi v archivu.“

Zůstala mi otevřená ústa. Ta věta byla psána chladně, stroze, bez kontextu. Nepůsobila jako náhoda, ani jako hloupý žert. Spíše jako interní zpráva někomu, kdo měl dopředu znát souvislosti.

S rostoucí nervozitou jsem rozbalil první archiv. Nacházely se v něm desítky fotografií – všechny zřejmě pořízené v průmyslových prostorách: dopravní pásy, kovové kontejnery s masem, plastové bedny, krabice se štítky a čárovými kódy, různá výrobní zařízení. Na několika snímcích byli pracovníci v bílých pláštích a ochranných čepicích. Jenže na všech těchto záběrech byla jedna znepokojivá věc: oči všech zaměstnanců byly překryté silným černým pruhem, aby je nebylo možné identifikovat.

Druhý archiv byl možná ještě horší. Obsahoval krátká videa – většinou mezi pěti a třiceti vteřinami. Byly na nich záběry surového masa sunoucího se po páse, detail masové směsi ulpívající na okrajích nádoby, skvrny na kovových stěnách a dokonce jedna scéna, kde drobná myš utíkala podél zdi těsně vedle výrobních strojů. Jedno z videí zničehonic skončilo hlasitým kovovým klepnutím a trhnutím obrazu, jako bych sledoval okamžik, kdy někdo natáčení přerušil násilně.

Když jsem dočetl a dokoukal všechno, uvědomil jsem si, že tohle není náhoda, není nehoda a už vůbec ne legrace. To působilo jako důkazní materiál. Jako něco, co mělo být použito k vyšetřování, k odhalení, nebo možná k vydírání. Nějaký whistleblower? Nespokojený zaměstnanec? Investigativní záměr?

Jenže největší otázka zněla: proč byla data ukryta v jídle? A komu byla vůbec určena?

Vrátil jsem se k textové větě: „narušení distribučního řetězce“. Znělo to jako kód, jako zpráva pro někoho, kdo měl flash disk otevřít někde jinde – možná v určité fázi logistiky nebo skladování. Místo toho se dostal do rukou úplně obyčejného zákazníka, který se ocitl uprostřed něčeho, co nedává smysl.