Večer začal naprosto obyčejně. Tichá stezka, bledá světla vesnických lamp a myšlenky ztracené v každodenních starostech. Artem se vracel domů autem, poslouchal rádio a přemýšlel o zítřejším pracovním pohovoru.

A pak — tupá rána.

Auto se otřáslo. Pneumatiky zaskřípaly.

Srdce mu vyskočilo do krku. Okamžitě zastavil, vyskočil z vozu a rozběhl se k tmavé siluetě na silnici. Dívka. Ležela nehybně, v bledém kabátě, s vlasy rozprostřenými jako věnec kolem hlavy.

Chtěl zavolat záchranku, ale telefon mu vypadl z ruky. Když ho zvedl, všiml si něčeho nečekaného — jeho dlaň byla pevně sevřená. Prsty bílé, nehty zarývající se do masa.

Začal pomalu otevírat dlaň.

Uvnitř — zlatý medailonek. Malý, kulatý, starý. Na něm bylo napsáno:
„Najdi mě, pokud si vzpomeneš.“

Zamrazilo ho. To nemohla být náhoda.

A když se znovu podíval na dívku… srdce mu ztuhlo.

Nebyla to cizí.

Když jí vítr odfoukl vlasy z obličeje, Artem to poznal.

Byla to Lera.

Jeho první láska. Kamarádka z dětství. Dívka, se kterou vyrůstal ve stejném vchodu. Hry, tajemství, sdílené sendviče na dvorku. Až do dne, kdy se s rodiči odstěhovala do ciziny – bez rozloučení. Bylo jí jen 12 let.

Než odjela, dal jí právě tenhle medailonek.

— „Jestli ho někdy najdeš, najdeš i mě.“

Dvacet let poté — ležela před ním. A medailonek… v jeho ruce.

Přežila. Ale na nic si nepamatovala.
V nemocnici byli lékaři zmatení. Neměla vážná zranění. Ale… úplná amnézie. Nevěděla, kdo je. Žádné doklady, žádný telefon, žádná stopa po rodině nebo známých.

Artem ji začal navštěvovat každý den. Vyprávěl jí o jejich dětství. O hrách ve sněhu, o prvním pádu na kole, o tom, jak mu dala svou čepici, když se nachladil.

Poslouchala ho s tichou zvědavostí. Ale nereagovala.

Až do chvíle, kdy jí ukázal medailonek.

Vzala ho… stiskla — a začala plakat.

„Nevím proč… ale cítím, že je můj. Jako část mě, kterou jsem dávno ztratila.“

Vzpomínky se vracely. Pomalu.
Nejprve — nejasné pocity. Jedno slovo. Vůně. Dětská melodie. Jednoho dne se mu podívala do očí a zeptala se:

— „Říkal jsi mi Lersha, že?“

Usmál se.

— „Ano. Jen já.“

A pak se něco zlomilo. Zeď spadla.

Následovaly týdny drobných návratů. Útržky minulosti, sny, vzpomínky na rozhovory. Začala chápat, že Artem není cizí — je domov.

Nastěhovali se spolu. Začali nový příběh. Ne jako děti, ale jako dvě zralé duše, které život příliš brzy rozdělil, ale osud je znovu spojil tím nejneuvěřitelnějším způsobem.

A medailonek? Ten stále visí u jejich dveří.